Písecké hory - zimní vandr 28.-29.1.2017

Opět jedna nekonečná pauza. Co se dá dělat, nakonec ale světlo na konci tunelu a není to lokomotiva, je to zase jeden úchylnej nápad, jak si ověřit tvrdost naší party. Tentokrát se ode mě chlapci nechali zlákat k zimnímu přechodu Píseckejch hor v dýlce kolem 25km během soboty resp. 16km během neděle. Akci bylo možný v zimním období realizovat i díky možnosti přenocování v naší neznašovský novostavbě či spíše hrubostavbě. Od našeho záměru nás samozřejmě nemohlo odradit ani konstatování neznašovskýho kamaráda Oldy: "ste blázni".

Sešli jsme se tedy kolem půl osmý na smícháči v celkem běžný sestavě: Vlasík, Erik, Jíra a Kuba. Vzhledem k předpovědi, která slibovala noční mrazy kolem -10°C a přes den taky nic moc teplo, jsem nečekal zázraky. Omluvenka dorazila od původně přihlášenýho Honzy Popelky, kterej z tý zimy zřejmě někde ztratil střevíčky. Ale souhlasím, že je lepší střízlivě zhodnotit svoje možnosti než pak někde zdechnout v mraze a sněhu, žejo? Ostatní nedrsní už pouze reagovali mailem v podobným smyslu jako výše zmíněnej Olda, nebo se naopak tvářili, že v jiným termínu by to bez problému dali (samořejmě s prstem v nose).

Vlak přistaven k 3.nástupišti překvapil hlavně tím, že ještě v předchozím týdnu odjížděl z hlaváku, ale v případě společnosti České dráhy to zas tak zásadní překvapení nebylo. Zásadní nebylo ani to, že vlečňák, kde jsme se usadili, netopil. Průvodčí se přišel několikrát omluvit a nabízel nám přesun do motoráku, kde snad topení mělo fungovat, ale rozhodli jsme, že chlad ve voze využijeme k teoretický přípravě na mnohem horší podmínky, který nás čekaly v zimní přírodě.

Naše obvyklá karetní kratochvíle v počtu čtyř hráčů nemohla bejt jiná než "černá kočka". Hra je to samozřejmě hodně strategická, takže k radosti ostatních jsem absolutní prohry osobně dosáhl v pohodě ještě před přistáním v Písku. Nečekal bych ani, že na tomto nádraží v dosahu okresního města bude snad nějaká nádražní knajpa. Chlapci pod vedením Erika však trvali na tom, že je nezbytně nutný se před turistickým výkonem soustředit v teplý hospodě. Jejich názor jsem nesdílel hlavně proto, že hodinový zdržení hned před začátkem pochodu jsme si vzhledem k ambicioznímu plánu úplně nemohli dovolit.

Pochod však směřoval stejně směrem k centru města, kde po průzkumu liduprázdnýho náměstí shledali jsme pajzlík s názvem V koutě, což odpovídalo jeho lokaci. Uvnitř jsme si určitě neslibovali nic mimořádnýho, takže naše choutky plně uspokojila čerstvě připravená česnečka, která by snad i vola porazila. Ovšem časový zpoždění jsme pochopitelně nabrali, ačkoliv souhlasím s Erikem, že smyslem akce určitě není do puntíku dodržet přesnej plán a honit se kuli tomu jak ty nadmutý zvířata.

Další trasa už mířila po červený značce ven z města směr vrch Jarník, do mrazu, do lesů no a hlavně samozřejmě do kopců. Koneckonců pod názvem "Písecký hory" by snad nikdo žádný roviny nehledal. Zpočátku stoupala cesta snad trochu nesměle, ale postupně po odbočení na modrou značku její zábrany padly a my funěli v kopci jak hroši v bahně. Erik s Jírou nám drobně zaostali, snad z nějaký přirozený potřeby, takže s Kubou jsme zdolali první stoupání a octli se na místě, který se velmi případně nazývá "vyhlídka píseckejch lesníků", neboť z místa toho není vidět nic jinýho než stromy, kvůli kterejm už není vidět ani ten les, za nímž snad bejvala kdysi nějaká vyhlídka na město Písek.

Během čekání na pomalejší polovinu skupiny jsme s Kubou už váhali, zda vůbec pokračovali naším směrem, ale nakonec i zbylí dva funící hroši k týhle nevyhlídce dorazili. Opět zmocnila se mě drobná nervozita související s rychlostí našeho postupu v porovnání s dýlkou trasy před náma. Obratem po dohodě s ostatními odebrali jsme Erikovi futrál s kytarou v naději, že to na rychlost jeho postupu bude mít výrazně pozitivní vliv. Jako jeho šerpové jsme se poctivě o nástroj střídali až do konce putování.

Vrchol Jarník byl už blizoučko, co by velbloud dopliv. Pod rozhlednou jsme velmi skromně posvačili a pokračovali ve směru Nový rybník a rozcestí Malá brašna opět zas po červený značce. Cesta už vedla z kopce dolů a přestože to byla místy jen pěšinka, šlo se už krásně. Erik nebyl zpomalovanej svojí kytarou a sluníčko se pomalu dralo skrz mraky. Od rozcestí Malá brašna jsou cesty už pěkně široký, rovný a taky protažený, takže náš postup se výrazně zrychlil. Sluníčko se konečně prokousalo a během pozdního odpoledne se úplně vyjasnilo. Prošli jsme přes Novodvorskou a Paseckou křižovatku až k rozcestí U Luňáka, kde jsme se znova drobně občerstvili.

Kousek dál jsme pak odbočili směrem k hlavní silnici, kterou jsme překročili v sedle mezi Pasekama a Albrechticema, a po krátký zastávce jsme postupovali dál směr Vysoký Kamýk. Postupně jsme vrchol obešli po žlutý a zelený značce a během stmívání jsme se vydali na sestup do osady Všeteče, kterou Erik po mnoha neúspěšnejch pokusech konečně přejmenoval na Pantha Rei (Vše teče). Závěr cesty už byl opět ve znamení hlubokýho sněhu, kterým jsme se brodili potmě směrem k prvním samotám.

Naše kroky neomylně směřovaly k restauraci U pštrosa, kde nás však celkem překvapily zamčený dveře. Škoda, že mě p.Černý předem ujistil, že v sobotu mají otevřeno. Bohužel jen do 15h, zatímco už bylo kolem šestý večer. Velká klika a naše záchrana však spočívala v protějším výčepu v bývalý škole s názvem Horácká hospůdka. Pan majitel zde byl velmi vstřícnej a přestože běžně k jídlu nic nemá, nakrájel pro nás kus salámu. Zpočátku se zde strhla hlasitá diskuze (nikoliv hádka), kolik kilometrů jsme to už vlastně ušli. Zatímco Erikův Runtastic ukazoval snad až 23km, podle mapy by to mohlo bejt max 22km, to zas není takovej rozdíl, ne? Jeden z místních se chechtal, že z Písku je to ani ne 18km, ale nakonec přiznal, že po silnici. Kuba mezitím reportoval do centrály myslím 21km, takže Erik konfrontován zpětně z centrály byl obratem v podezření, že si kilometry vydatně přidává.

Celá situace však byla bezpředmětná, neboť do Neznašova, kterej byl stanovenej jako cílová stanice, nám stále chybělo 5km. Stav mužstva a zejména morálka nejstaršího (rozumněj nejmoudřejšího) člena však byly velmi neuspokojivý. Jeho nožičky už nechtěly o dalším šlapání ani naznačovat. Všechna do tý chvíle plodná diskuze se pak už jen stočila k tématu, jak získat na ten poslední úsek jakejkoliv dopravní prostředek. Zkoušel jsem tedy obvolat kámoše z Neznašova. Petr Sládek už samozřejmě seděl v hospodě a v opilosti mi hulákal do telefonu, že určitě musíme přijet a zahrát a že nám posílá taxíka.

Taxík skutečně během 15min přijel a v Neznašově jsme byli za pár dalších minut. Hospoda nás přivítala celkem nadšeně, a ačkoliv jsme předem žádnou velkou akci neplánovali, zůstali jsme dlouho a vydatně jsme celou hospodu rozezpívali. Snad aby Erik zamaskoval měkkost naší party šneků během nedokončenýho pochodu, trval na noclehu v naší hrubostavbě, přestože Olda měl samozřejmě nabídku luxusního ubytování v jeho domě. Erik se teda vydal k noclehu sám a pokřtil tak naší budoucí ložnici v patře. My tři ostatní jsme Oldovou nabídkou nepohrdli, ostatně ani můj zdravotní stav by jinou možnost nepřipustil. Noc tak byla klidná a ráno nijak zvlášť těžký.

Pohostinnost Oldy s Věrou dosáhla vrcholu během snídaně. Ještě jsem klukům udělal exkurzi v novostavbě a následně nám Martin nabídl odvoz autem opět směr Kamýk, což opět významně zkrátilo naší nedělní cestu tentokrát na vlak do Protivína. Z rozcestí pod Kamýkem šlapali jsme směr Zelendárky, kterýma jsme prokličkovali až do města. Počasí zas bylo hodně slunečný a Erik samozřejmě profitoval opět z nosičů svojí kytary. Celá nedělní trasa mohla dosáhnout max 10km.

V Protivíně na náměstí jsme zakotvili v restauraci, která příjemně překvapila kvalitou jídla a vstřícností obsluhy. Že by se přece jen i tady v Čechách něco změnilo? Návrat do reality nastal pochopitelně opět na nádraží. Vlak přijel na čas a natlačili jsme se snadno do kupé k jedný mladý pani, co právě diskutovala s průvodčím, jaktože ten vlak končí najednou na smíchově a ne na hlaváku, jako obvykle. Marná konverzace dovedla průvodčího opět k závěru, že ve společnosti Český dráhy je možný vlastně cokoliv (tím snad nemyslel neomezený možnosti) a cesta ku Praze se nám krátila opět i díky černý kočce, která pro mě línýho dopadla jako obvykle k obveselení ostatních.

Na Smíchovským nádraží už nás pobavilo jen pár zoufalců, který se na peróně ptali, jak se dostanou na hlavák.... Poděkovali jsme si za dobře zvládnutou akci, pochválili jsme si svoje (chabý) turistický výkony a vyjádřili naději, že se zas někdy někam společně vydáme.

Zapsal Vlasík.

Galerie fotek Písecké hory 28.-29.1.2017

Tour de Beer 4.5.2016 Dejvice

A zase po delší době došlo na nejhorší. Jaro už buší a raší, hladiny hormonů na všech stranách opět nebezpečně na vzestupu, je třeba se zklidnit a k tomu se hodí krátká vycházka okolo dejvických hospod. Vstříc nám vyšla hned první májová středa (je ho tam vůbec třeba?). Po pravdě řečeno pro Dejvice jsme hlasovali s Kaktusářem hlavně z důvodů vzpomínek na léta prožitý v těhle hospodách, neboť se nacházely v dosahu poslucháren naší mateří almy VŠCHT.

Sraz proběhl opět jako když se slejzaj švábi na pivo, v půl šestý čekám s Honzou Kaktusářem v Dejvický sokolovně, kde nás masíruje místní pingl, abysme šli do toho jejich novýho úžasnýho polotmavýho speciálu (nebo on do nás?). Kaktusář se nechal zlomit marketingovou masáží a mezitím se dostavuje Honza od Popelky (Geuss) a v závěsu hned Erik (taky Geuss) s Jírou. No prostě začínám při tom dlouhým čekání zase na dvou půllitrech. Stav podniku se od studentskejch dob myslím moc nezměnil, celkem dobrá atmosféra a pivo ve skvělý kvalitě, skoro se ani nechce jít dál.

Další kolo se odehrává ve sklepní restauraci U Viléma na dalším rohu směr Bubeneč. Tady kdysi mívali Krušovice, pamatuju na jejich černý pivo, no dneska maj Svijany a taky to neni špatný. Zdařilo se nerozsedět a tak se celkem rychle přesouváme směr Puškinovo náměstí.

Bohužel nám však do cesty vstoupila hospoda, která zde tehdy nebyla, a protože u názvu Království piva snad nikdo nepochybuje, o co se jedná, neodoláme a usedáme v dalším sklípku. Nabídka se skládá z několika pivních speciálů, z nichž volím Zkouřenou čarodějnici, která dělá čest svýmu jménu. Je zkouřená až mi z toho černá jazyk. Zde se k výpravě připojuje Tibor a ještě nováček Lukáš. Honza Popelka si tady prosadí jednu rundu na oslavu jejich čerstvýho Ludvíka, takže úroda je taky celkem slušná.

K Puškinovu náměstí vede Raisova ulice, což nás s Kaktusářem vyprovokovalo k hledání zvonku naší tehdejší spolužačky na dveřích domu č.9. Empiricky jsme ověřili, že dotyčnej zvonek se štítkem DeMartini je stále na svým místě i po dvaceti letech a Kaktusář se dokonce odhodlal zazvonit. Vzhledem k jeho stavu jsem ale nepovažoval za nutný účastnit se konverzace s maminkou Hanky "Kobry" a prchnul jsem za zbytkem výpravy do nejbližší restaurace Na Urale. Tahle hospoda se teda hodně vylepšila a museli jsme ochutnat i něco víc než jenom ty věčný utopence. Bohužel však s narůstajícím objemem piva začal Kaktusář už lehce umakartět, ale nakonec se zvednul a další přesun zvládnul.

Možná mu pomohlo, že ten následující přesun byl trochu delší. Ulicema Verdunská a Terronská jsme dospěli ke kultovní hospodě U Pětníka. Opět se jedná o podnik na velmi vysoký úrovni, prostě tady už není moc co zlepšovat a všechno je úžasný (hlavně když někteří máme už 5-7 krasohledů :).

Nicméně konstatuju, že Dejvice na to jak jsou docela malý, mají velmi vysokou koncentraci hospod a my bysme rádi tenhle večer ještě nějaký prověřili. Vydáváme se na hlavní třídu Jugoslávských partyzánů, kde však přichází zklamání, neboť hospoda U Švejka, která též mnohokrát posloužila jako útočiště pro zdeptaný studenty, zavírá prostě ve 22 hodin - jestli tohle není předzvěst nějaký nový bruselský buzerace.

Záchranou zdá se býti na protější straně ulice restaurace U Topolů, kterou tedy z dřívějška neznám. Přestože z tváří personálu lze vyčíst, že hodina zavírací je zde taktéž na spadnutí, nechávají nás sednout a objednat (a taky hned zaplatit). Normálně bych to považoval za docela vstřícný gesto, ale fakt je, že tohle poslední společný pivo se úplně nepovedlo. Zejména Erik byl velmi znechucen obsahem svojí sklenice. No co se dá dělat není každej den posvícení a došlo na rychlý loučení těch, který se cejtili povinný stihnout poslední metro. Zbyli jsme s Kaktusářem a Tiborem jen tři.

Tibor jako místní patriot navrhnul přesun do baru U kraba, kterej nachází se přímo v ulici Dejvická. Jednalo se ale už jenom o symbolickou tečku za tím naším příběhem. Kaktusář už zumakartěl definitivně a nezbylo než se vydat cestou k domovu.

Dejvice hodnotím jako velmi vlídnou část města, kde o útulný hospody není nouze. Sice bysme s Kaktusářem rádi zaslzeli v hospodě Na Podbabské, kde ještě v devadesátejch nosila půllitry šnečím tempem naše oblíbená "mrtvola poháněná větrem", ale časy se mění, dnes je tam pizzeria Grosetto, takže arrivederci a presto.
Díky všem za účast a zase někdy příště.

Zapsal Vlasík.

Tour de Beer 19.11.2015 Vršovice

Ano, opět velmi dlouhá pauza (doufejme, že nikoliv meno...), abstinenční příznaky již docela úspěšně maskujeme, nicméně přírodě se poručit nedá, proto jsem vyhlásil na čtvrtek 19.11.2015 nečekaně podzimní TdB.

Tentokrát jsme zaslzeli po mých rodných Vršovicích. Sraz jsem stanovil na 17h v Restauraci U Slámů, která nachází se v ulici Starostrašnická. Jako výchozí bod pro útok na Vršovice od východu se jevila zcela ideální. Čekám v dešti před hospodou abych neměl moc velkej náskok, naštěstí Honza Kaktusář dorazil na čas, takže startujeme ve dvou (se to lépe chlastá). Vzápětí se přidává Erik, takže dáváme ještě jedno (nejen ze slušnosti) a taky předkrm ve formě utopených buřtíků.

Následuje přesun do knajpy, nebál bych se ji označit jako pajzl nejhrubšího zrna, jménem Na struze, jež sídlí na rohu ulic Nad Primaskou a U Nových Vil (nové víly by jistě byly zajímavější). Tyhle pajzly ale mají obvykle docela "atmosféru" a není to jen mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Je to hlavně obsluhou, která je pozorná, milá a vstřícná a taky pivem, který je dobře ošetřený ale přitom hodně laciný. Je to ten typ hospody jako třeba U Žaludů v ulici Na Zbořenci, nebo U Staropramene v Nádražní. Prostě oáza, která doufám jen tak nevyschne ani po tom nešťastným zákazu kouření (a to jsme všichni drsní dědci zapřísáhlý nekuřáci, že by i Mirek Dušín zaplesal). K výpravě se zde přidal Vašek, takže další půllitr bahna nad plán...

Vyrážíme konečně do Vršovic, kde na rohu ulic Na Hroudě a V Předpolí je útulná hospůdka u Žirafy. I tady místní figurky čile paří, hrají na kytaru a užívají si. Zmoženi a vyhládlí si dáváme další utopence jako předkrm, snad to povodí Vltavy stíhá zásobovat. Zde je naše parta největší, přidal se Michal a taky abstinující Dlouhán, který ovšem při výstupu z podniku pod vlivem zásahu z centrály skupinu opouští a směřuje k rodinnému krbu.

My ostatní se ale nevzdáváme a míříme k další štaci, která je nedaleko hned před stadionem Slavia a jmenuje se Stará kotelna. Čekání na slibné jalapeňos zapečené s modrým sýrem si krátíme úvahou, jak asi hoří taková stará kotelna... Jedná se ale o restauraci moderní s obsluhou sice ochotnou leč nepatrně zmatenou. Zmateni jsme však byli posléze my sami, když nám byly objednané jalapeňos servírovány v pěti porcích místo jedné, která obsahuje pět papriček. V lehké depresi, zda to dokážeme všichni pozřít se mi zdařilo zabít jedno pivo. Zatímco obsluha vytírá pod stolem, zjistili jsme, že papričky nejsou zas tak ostrý, jak by se čekalo, což přesvědčilo i Vaška, aby ochutnal. Prostě ta pravá pohoda, že se nám ani nechce do deště.

Pravidla jsou neúprosná a hlavní rozhodčí by nám to flákání neodpustil, musíme tedy dál. Tentokrát je přesun výrazně delší. Promoklí usedáme až v restauraci u Klokoně na rozcestí Kodaňský a 28.pluku. Zde lze ochutnat poněkud exotičtější pivo Krakonoš, z nejmenovanýho pivovaru, kde sudy přikuloval společně s cikány během normalizace František Vaněk. Naštěstí to zde není "celé na hovno", takže si dáme konečně větší porci masa z grilu a další Krakonoše, snad nám z toho nenarostou fousy.

Pokračujeme hned o dům dál v hospůdce U čarodějnice, která se stala takovým klubíkem pro klidný večerní posezení. Je tady docela ticho, který nepatrně ruší snad jen přímej přenos tenisovýho turnaje, bez něhož Erik prostě nemůže dejchat. Naštěstí se odtrhne a musíme ještě stihnout dlouho očekávanej sklepní lokál U starejch hadrů. Tam už jsme ale jen čtyři, Michal byl taky odvolán z centrály. U starejch hadrů nás jako obvykle zamkli za katr, ale nevadí, těšili jsme se, že si zahrajeme zase fotbálek. Bohužel jeden půllitr to nepřežil (proč zrovna ten můj? že bych ho špatně postavil?), tady ale uklízíme sami.

Závěrem konstatuji opět velmi úspěšnou tour, která ukázala skrytej potenciál Strašnic. Třeba se ještě vrátíme.

Zapsal Vlasík.

Česká Sibiř 22.-24.8.2015

A je tu zas letní vandr, na kterej jsem se po vynechání toho jarního už docela těšil. Počasí vypadalo slibně, žádný vedra jako dva měsíce zpátky, ale hezký pozdní léto. Sešli jsme se v Čeřenicích u Erika ještě s Jirkou, pobrali, co se může hodit a jako správný motoroví trempi jsme vyrazili Jirkovým autem do výchozího bodu. Auto jsme zvolili nejen z vrozený lenosti, ale hlavně proto, že na trati Benešov-Tábor probíhala výluka, což by znamenalo trmácet se nějakým náhradním autobusem.

Zaparkovali jsme tedy v Heřmaničkách u nádraží a hned se vydali na startovní občerstvení v přilehlý hospodě. Když jsme několik nakládanejch buřtů utopili v pár půllitrech, usoudili jsme, že takhle si vandr teda nepředstavujem a spořádaně jsme vyrazili na trasu. Nasměrovali jsme se po žlutý značce k vrchu Vápenka, kterej jsme ale šikovně obešli, opustili tak žlutou a po pasáži v celkem hustým roští jsme se napojili pro změnu na zelenou značku. Po ní jsme pokračovali přes osadu Říkov až do vesničky Červený Újezd.

Přišedše do obce této překvapil nás dosti hlasitej kravál zřejmě punkovýho stylu. Zjistili jsme, že se jedná o místní kulturní centrum pod jménem Vila Valila, ale nijak zvlášť nás to nezaujalo. Na cestě již na nás čekal čtvrtej účastník Kuba, kterej splniv na výbornou svý rodinný povinosti připojil se k nám takto dodatečně. Společně vyhledali jsme místní občerstvovnu a zasedli ke stolku na zápraží s tím, že na přesun dovnitř je času dost, než se setmí. Obsluha byla zprvu asi trochu nervozní, což při našem vzhledu bych pochopil, ale nakonec jsme se na výběru piv dohodli a jedinou skvrnkou na kráse tak zůstal brutální smrad z kanálu u silnice. V oparu venkovský vůně jsme tak sehráli celou sérii karetní hry Černá kočka, což je pro čtyřčlennou skupinu ideální výplň pozdního odpoledne.

S podvečerem sice nezačali zpívat ptáci, ale do hospody se začali trousit myslivci. Radši jsme se přesunuli taky dovnitř, aby na nás nějaký místo ještě zbylo. Myslivci však kapacitu lokálu neohrozili, neboť měli merendu v přilehlým sále. V hospodě jsme docela příjemně povečeřeli a kolem 22h jsme se vydali hledat nocleh.

Drželi jsme se zelený značky a v naději z ní odbočili vpravo přes louku z kopce k lesíku, kde jsme tušili klidný suchý a snad i rovný místečko. Objevilo se po průchodu lesíkem krytý ze všech stran. Celkem bez dlouhýho váhání jsme zalehli a užívali si hvězdnou oblohu jako v kině. V noci nás celkem často kromě vzájemnýho chrápání budil řev, kterej jsme neprve přisoudili jelenům. Ráno však spatřili jsme na protějším svahu pastvinu, kde spokojeně přežvykovali bejci a jen z rozmaru občas některý z nich vydávali ten příšernej zvuk, něco mezi bučením a troubením. Obloha krásně modrá a sluníčko nám dovolili ještě chvíli válení a snídání ve spacáku.

Po zabalení vydali jsme se zpátky na cestu, po níž nás zelená značka vedla dále směr Střezimíř. Stoupala mírně k vrcholku s názvem Větrov, kde samozřejmě poněkud foukalo, ale krásný výhledy na svah Monínec s vrcholem Javorová skála nás na tomhle místě zadržely. Byl tady malý altánek, kde jsme poseděli a taky chvilku hráli a zpívali, když už ty nástroje s sebou vlečeme. Posléze jsme se rozhodli, že zde i pojíme. Navzdory plošnýmu zákazu jsme rozdělali oheň a připravili k usazení kastrůlku, do něhož jsme namíchali všechny naše fazolový konzervy a taky nakrájeli párky. Eintopf jsme si tedy ohřáli a samozřejmě nám pak moc chutnal. Vzhledem k větru nám ohřev moc dlouho netrval, ale jinak jsme se tady zdrželi docela dlouho.

Postupovali jsme polníma cestama až do Střezimíře, kde jsme rezignovali na hospodu někde na druhým konci. Odpočinuli jsme si na nádraží, kde zrovna nic nejezdilo, ale podařilo se nám zde v kanceláři přednosty doplnit zásoby vody. Další cesta pak vedla žlutou značkou směrem k Miličínu, prošli jsme kolem samoty Vestec a louky se najednou změnily v pole a cesta s červenou značkou už byla asfaltová. Mezi vesničkou Žibkov a Miličínem, zlákala nás k zalehnutí ještě jedna louka u silnice. vyhřívali jsme se tam skoro hodinu jak hadi.

Do Miličína jsme dorazili kolem čtvrtý odpoledne, minuli jsme restauraci U Dvou javorů, která tedy na mne osobně působila trochu moc nóblově, a zamířili do hotelu Česká Sibiř, což bohužel taky nebyla dobrá volba. Nešťastně jsme zasedli v sále restaurace, kde jsme v našem oblečení působili zřejmě nepatřičně, což nám obsluha dala přeci jen trochu najevo. Celkem otráveni jsme usoudili, že do zavíračky tady určitě nevydržíme - možná by to nevydržela ani místní obsluha. Po několika "nedorozumněních" se servírkou na téma polívka, kafe, palačinka, "nápoje u kolegy" apod. jsme se rozhodli, že prověříme možnosti sousedícího obchůdku s teráskou. Jirka osobně ověřil, že je to narozdíl od restaurace podnik s velmi vstřícnou a milou obsluhou. Naše snaha vyrovnat v restauraci účet nebyla vyslyšena po delší dobu, ale nakonec jsme podnik "na mýtince" úspěšně opustili a hned za rohem zapadli do obchůdku, kde jsme zásoby doplnili nejen o plánovaný buřty k večeři. Ochotná prodavačka nám ručně vázaný špekáčky ještě schovala do lednice a lahváče měla samozřejmě taky vychlazený.

Kuba vstříc svojí další službě vydal se k autobusu a my ostatní seděli jsme na terásce a užívali si poslední sluneční paprsky toho podvečera. Poseděli jsme asi do sedmý hodiny, kdy už měl krámek zavírat, vyzvedli si uschovaný špekáčky a vydali jsme se pryč z tohoto města. Vyšli jsme postranní ulicí severním směrem, kde jsme tušili vrchol jménem Mezivrata. Cesta nás dovedla k lesu na úpatí kopců, kde bylo čerstvě opuštěný chatkový tábořiště. Tábořistě mělo výhodu v tom, že poskytlo bezpečný ohniště uprostřed louky a taky přístřešek, kde zřejmě byly sprchy a kterej jsme využili pro suchý nocleh. Nevýhodou bylo, že louka s ohništěm byla otevřená směrem k Miličínu a náš užitkový ohýnek byl určitě viděn na míle daleko až v městečku. To nám ale nebránilo, abysme si opekli výběrový špekáčky, který jsme si k tomu účelu zakoupili. Naštěstí nás nikdo vyhodit nepřišel a jelikož v noci i trochu krápalo, byl tenhle mastňáckej kemp nakonec dobrá volba.

Ráno po snídani, kdy jsme opekli zbylý špekáčky, jsme vyrazili směr Mezivrata. Cesty lesem byly příjemný, přímo k vysílači se nám nechtělo a tak jsme se nasměrovali přes osadu Oldřichovec zpět k Heřmaničkám. Přecházení silnice I/3 jsme si opravdu užili, bylo to snad horší, než přes dálnici. Nově opravená silnice a modrá značka nás pak zavedly do vísky Smilkov a odtud přes Karasovu Lhotu až přímo k nádraží v Heřmaničkách, kde u Jirkova auta byl tento vandr ukončen. Závěrem rád konstatuji, že to byl jeden z vydařenějších vandrů, kdy vyšlo počasí, hospody a trasa byla dobře naplánována - díky Eriku :)

zapsal Vlasík

Galerie fotek Česká Sibiř 22.-24.8.2015

Tajemný vrch Radeč - podzimní vandr 22.-23.11.2014

Tentokrát to vypadalo na rekordní účast. Pak ale zapracovala podzimní virová kampaň a naše skupina se smrskla na pouhých šest členů z nichž jen tři měli odhodlání přečkat noc venku. Na smíchovským nádraží, kam jsem dorazil s drobným zpožděním, už čekali Erik, Dlouhán, Jíra a Kuba. Podle očekávání elefant, kterej nás měl dopravit do Berouna přijel z hlaváku už celkem plnej, ale nějak jsme se tam srovnali.

V Berouně jsme přestoupili na další vlak a připojil se k nám ještě Honza (Kaktusář). Vláček už byl celkem volnej, takže jsme se rozložili pohodlně a ochutnali si vzájemně všechny whisky, co kdo měl s sebou. Dlouhán nám přečetl první kapitolu z knížky Mikiho Ryvoly Tom Kečup a pes Vorčestr. Bylo to něco o tom, jak ten Tom chtěl kopat zlato v nějaký jeskyni, koupil si trhavinu, ale v těch plechovkách byl asi kečup a když to bouchlo, tak se všude kolem rozstřík (ten kečup naštěstí).

Ze stanice Svojkovice putovali jsme už směr tajemný hřeben Radeč. Pobavila nás zastávka na koupališti, kde jsme testovali skluzavku a skokanskej můstek - naštěstí jen nasucho a bez zranění. Přešli jsme hlavní silnici a vydali se po modrý turistický značce směr Holoubkov. U dálnice jsme značku opustili a podchodem prošli na druhou stranu, kde jsme v okolí kopce Chlum našli značku zelenou, ta nás pak dovedla k Trnovskýmu rybníku.Odtud pokračovali jsme po značce žlutý a pak už jen přímo lesem až na vrchol Rumpál 639 m.n.m.

Na tomto zalesněným vrcholku vypukla svačina, vyndali jsme chleby i konzervy a pustili se do jídla. Je možný, že právě vůně našich pokrmů přilákaly zřejmě zatoulanýho pejska neurčitý rasy. Samozřejmě se mu podařilo něco vyžebrat, proto taky odhodlaně pokračoval s náma další cestou. Zkoušel jsme volat na telefonní číslo, který měl v kapsičce na krku, ale telefony zvedala jenom schránka.

Z Rumpálu jsme sešli k zelený značce poblíž osady Sklená Huť a po značce opět stoupali do kopce směrem k radečskýmu hřebeni. Hřebenová cesta nás provedla přímo přes vrchol Radeč (721 m.n.) a posléze i vrchol Brno (718 m.n.m.), kde je teda dost nevzhlednej vysílač. Z časovejch důvodů, neb už se šeřilo, jsme už nestihli navštívit pozůstatky zříceniny Radeč a nasměrovali jsme se po červený značce z kopce dolů do obce Těškov.

V obci Těškov měla zaručeně bejt otevřená hospoda - a taky byla. Přijala nás velmi vlídně včetně široký nabídky občerstvení. Ti z nás, kterým večer vycházka končila, vydali se pak po silnici do Holoubkova, odkud se měli dostat vlakem zpět do Prahy (v případně Honzy Kaktusáře do Berouna).

S Erikem a Dlouhánem jsme v hospodě zůstali a s postupným opadáním zábran jsme se nenápadně vetřeli do přízně skupinky u sousedního stolu, která jala se produkovat hospodskou kántrytrempfolkovou hudbu. Nakonec jsme si s nima fajn zahráli a zahalekali. Akorát Dlouhán měl během tý doby trošku umakartovej výpadek, z toho je vidět, jak kdo z nás opravdu těžce přes tejden pracuje...

Pokročilá hodina místní servírku vůbec nezneklidňovala a tak pouze upadající konzumace donutila jí dát nám sbohem. Před tím se ještě zkoušela domluvit s jedním členem naší už spřátelený hudební formace, aby svojí útratu zaplatil pokud možno jinak než telefonem (myšleno asi jako zástava). Nakonec úspěšná přišla zkasírovat i nás. Nepatrně ji vyděsilo, když oznámivše Dlouhánovi jeho dlužnou částku zaslechla jen jeho zívnutí: "kde mám telefon"? Peníze jsme ale naštěstí měli všichni.

Venku před hospodou bylo už docela mrazivo, Dlouhán však ještě musel vyřídit několik sáhodlouhejch mezinárodních hovorů zřejmě až někam do Austrálie. Kamarádsky jsme čekali, až jeho útroby přestanou vydávat svůj obsah a pak se společně po žlutý značce vydali hledat nocleh směr místní hřbitov.

Lesík za hřbitovní zdí zdál se útulnej, takže jsme celkem rychle zalehli ani plachtu se neobtěžovali natahovat v naději, že k ránu žádnej déšť nepřijde - a taky nepřišel.

Ráno bylo jako každé jiné, ani zima moc nebyla, takže snídaně ve spacáku byla příjemná. Žlutá a posléze modrá značka nás dovedly do vesničky Sirá, kde pochopitelně v neděli ráno chcíp pes (no, možná už mnohem dřív), ale žádný zázraky jsme fakt nečekali. Z vesničky už jsme mimo všechny značky šli po silničkách mezi polema kolem Cekovskýho rybníku pochopitelně přes vesničku Cekov, až dorazili jsme do cíle v Kařezu.

Místní hospodu jsme testovali s Erikem už během akce Mystery of hanged witch v květnu 2013, takže restaurace tato nemohla ani dnes ujít naší pozornosti. Byla opět velmi útulná a ochotná. Vlakem zpět na Smíchov jeli jsme velmi hladce a úspěšnej vandr jsme pak zakončili v nádražce na Smícháči (nikoliv však pokřikem, ale obvyklým utopencem).

Zapsal Vlasík

Galerie fotek Radeč 22.-23.11.2014

Letní čundr - Na břehu řeky Sázavy po čtyřistačtyřiačtyřicáté... 24.-26.8.2014

Obvyklej termín letního vandru jsme s Erikem určili na předposlední sprnovej tejden. Na náš návrh sejít se v neděli odpoledne v Čeřenicích, což je naše nejoblíběnejší východiště do Posázaví, reagoval akorát Jíra. No co, zmoknout ve třech je určitě větší sranda než jenom ve dvou, ne?

Vzhledem k našemu zocelení na několika předchozích vandrech, rozhodli jsme se užít si v lůně přírody tentokrát skoro tři dny, čímž myslím teda hlavně dvě noci. Naše trojice se tedy sešla v čeřenický haciendě kolem čtvrtý odpoledne a zvolna jsme začali balit.

Kolem pátý jsme už šlapali směrem k nádraží. Tentokrát ale nikoliv k nádraží Ledečko, rozhodli jsme se totiž pro nástup na vlak rovnou ve stanici Rataje nad Sázavou. Cesta je to zpočátku stejná, kolem rozcestí U modřínu až k obrázku, ale pak jsme se stočili k chatový kolonii, minuli jsme Dlouhánovu chatičku a sešoupli se ze svahu na pěšinku, která nás převedla přes železniční most až do ratajský zastávky.

Tady nás příjemně překvapil otevřenej bufet a to by bylo velký rouhání toho hned nevyužít. Společnost nám tady dělala partička vodáků, kterejm jsme teda mohli mládí a energii závidět. Jeden z kluků spatřiv naše hudební nástroje nás hned vyzval, abysme zahráli. Měli jsme s sebou kytaru a mandolínu a nenechali se dlouho pobízet. Naše písničky z dob minulejch asi moc neznali, ale nálada tady byla skvělá.

Dočkali jsme se motoráčku, kterej nás měl přepravit někam do horního Posázaví, nejlíp až do Zruče. Hned po nástupu stali jsme se terčem pozornosti další mladistvý skupinky, která zase chtěla abysme záhráli. Vagónek byl celkem plnej spíš výletníků s dětma než místních obyvatel a tak se nám ho podařilo docela rozezpívat. Ve skvělý náladě jsme ve Zruči vystoupili a rozhodli se najít nějakou stejně příjemnou hospodu.

Chvíli jsme váhali, zda vlízt do restaurace U rybníka, ale nakonec jsme vzali zavděk zřejmě útulnější hospodou garážovýho typu, se kterejma máme ale celkem dobrou zkušenost. Vydrželi jsme do zavíračky a pak se vydali hledat nocleh.

Cesta nocí byla teda dost dlouhá, šli jsme ze Zruče po červený značce směr Pohled a dlouho dlouho nic. Při průchodu lesním porostem jsme už mysleli, že máme vyhráno, ale terén to byl dost neschůdnej, takže nic, Za osadou Horka nad Sázavou cesta vedla pořád podle trati ale okolo jen samý pole. Pokusili jsme se neúspěšně o průlom do lesa u jedný samoty, ale zadařilo se až napotřetí. Našli jsme suchý borový lesík na návrší. Stromy měly ideální rozestupy a na zemi docela sucho a čisto. Natáhli jsme teda plachtu a uložili se k odpočinku.

Noc byla teplá a ani žádnej déšť si nedovolil narušit naší pohodu. Přišlo ráno svěží a čistý jako korálek. Jako obvykle jsme si ranní až skoro dopolední pohodu vychutnali na maximum včetně bohatý snídaně (jí se, co kdo vzal) a horkýho čaje. Nejbližší vlak ze zastávky Laziště směr Stvořidla jsme vygůglili na 10:23 hodin, takže spousta času na komfortní sbalení našeho bivaku.

K zastávce vlaku jsme dorazili s hodinovou rezervou, Cesta k trati byla osvěžena snad jen traktoristou, kterej rozstřikoval na přilehlým poli hnojivo (no samozřejmě hnojivo přírodní). Nicméně během našeho průchodu svůj postřik ohleduplně přerušil, čímž nám tedy umožnil projít bez následků.

Na venkovský až romantický vlakový zastávce jsme se vyhřívali na sluníčku a s pomocí našich hudebních nástrojů jsme si i trošku zazpívali. Zjistili jsme taky, že jsme mohli jet o hodinu dřív aspoň do Ledče nad Sázavou, ale co, tak krásnej den jsme si nemohli nechat ničím otrávit. Vláček motoráček pohltil nás přesně ve zmíněnejch 10:23, zůstali jsme sedět v chodbičce v sousedství WC, který samozřejmě okamžitě obsadil Erik (teda nejen obsadil, ale ihned taky náležitě pokryl). Do zastávky Stvořidla dospěli jsme přesně v 11:02. Naše další kroky pochopitelně vedly neomylně k osvěžovně u místního tábořiště, o níž se zmínila i jedna spolucestující z vlaku. Zmíněná paní zde ochotně obsluhovala, neváhali jsme teda s objednávkou oblíbenejch klobás, Jíra dal dokonce gulášek a pak taky několik piv a kafí pro nás všechny.

Asi bysme dost rádi zůstali v tomhle pohostiným místě, ale čundr je čundr. Příkladně osvěženi zvedli jsme se a vydali se po žlutý značce směr přírodní park Melechov. Prošedše malebnou vískou Dobrovítova Lhota stoupali jsme výše až k odbočce, která nás směrovala k nedaleké zřícenině tvrze Melechov. Romantický místo s několika rozpadlými zdmi bývalé tvrze nás uchvátilo, kdo měl foťák nebo chytrej mobil, tak ho umačkal, no kam se hrabou Japonci před orlojem. Konečně uspokojeni počali jsme opravdu stoupat k vrcholu.

Zde však cesta lemována množstvím hub, který tedy já jsem odmítal sbírat. Jíra s Erikem se však do sběru pustili s vervou. Na mý četný dotazy, co s tim jako budou vlastně dělat, reagoval Erik celkem nedůtklivě, že přeci v nejbližší vesnici mu část hub jeho oblíbená vdova (slečna, dcera, paňmáma, vnučka, snacha, manželka - doplň si jakoukoliv osobu ženskýho pohlaví) ochotně smění za ostatní ingredyjence do pravý český smaženice (snad teda vajíčko, cibule, sádlo a sůl). A na tu smažku že se teda už moc teší. Upozornil jsem ho hned tady na drobnej omyl spočívající v tom, že všechny osoby ženskýho pohlaví (a asi nejen ženskýho) maj touhle dobou hub asi plný zuby (a asi nejen zuby), takže očekávaná směna jeví se mi jako málo pravděpodobná.No, mohl bych k tomu zmínit ještě svojí starou historku z Novohradskejch hor, kde jsem se během dávnýho vandru nasbíravše taky kila hřibů snažil o něco podobnýho - v jedný vesnici jsme pak zabouchali na jednu chalupu a panímáma se za břicho popadala, když jsme jí nabídli tak úžasnou směnu. Samozřejmě měla svejch vlastních hub víc něž my, ale nakonec vajíčko dala a ani nic nechtěla. Prostě ekonomická teorie nabídky a poptávky je neúprosná, nakonec ale člověk může zkusit aspoň v lidech vzbudit soucit. To na tom našem venkově pořád ještě celkem funguje.

Chlapci však nic nedbajíce plnili oba svoje pytlíky až k prasknutí. Erika se ještě pokoušel znervóznit kolemjdoucí sportovec značkující běžeckou trasu pro triatlon, kterej komentoval houbařský úspěchy sdělením, že snad hřib kovář (největší chlouba našich sběračů) by moh bejt dokonce zákonem chráněnej. Erik však neochvějně trval na tom, že žádný jedlý houby chráněný nejsou, nu což, takto dospěli jsme na vrchol Melechov, kóta 715 metrů nad mořem neboli nejvyšší vrchol okresu Havlíčkův Brod.

Celkem nic kromě obvyklý kamenný pyramidy nás tady neoslovilo, pokračovali jsme tentokrát pro změnu dolů směrem k obci Rejčkov. Sešli jsme ze značený cesty a navštivili bludnej balvan s názvem Čertův kámen. Cestou necestou pronásledovaný opět lavinama hub, který už chatrný pytlíky obou sběračů nechtěly pobrat, dorazili jsme do vesničky Rejčkov, která jevila se téměř jako na konci světa. Místní hospoda spojená s krámem nabídla venkovní posezení, kde nad půllitry rozjímalo několik místních obyvatel. Jejich reakce na nabídku směny hub za vejce byla v souladu s mým očekáváním nevalná, ale dle mýho očekávání vesničani chtějíce ukázat svojí pohostinnost nabízeli nám zuboženým houbařům vejce zdarma. Akorát bysme museli k tý jejich chalupě kus cesty zpátky. Takže nakonec posloužila místní smíšenka obsluhovaná stejnou paní jako ten výčep. Kluci zakoupili vejce, cibuli a vyškemrali si i nějakou sůl (asi nad zlato). Nenápadně jsem je upozornil, že kromě surovin budou pro přípravu tý houbový lahůdky potřebovat i nějakou nádobu. Docela necitlivě prohlásili, že máme přece můj ešuš a jestli chci taky ochutnat, tak si přece dám říct. No, co bych od nich taky mohl čekat, nakonec u nás nejen při placení platí: jeden za všechny, všichni na jednoho.

Osvěženi několika pivy a lehnou svačinkou, doplnili jsme zásoby vody a zakoupili ještě nějaký sušenky. Naše pouť směřovala po klidný silničce přes obec Dobrá Voda Lipnická s několika vyhlídkami na hrad Lipnice nad Sázavou.

Až za vsí Loukov objevili jsme pozdně gotickej venkovskej kostelíček zasvěcenej sv.Markétě obkrouženej hřbitůvkem a zídkou a zacvakali několika spouštěmi foťáků. Zde odbočili jsme ze silnice a vydali se přes zřejmě bejvalej mlejn hlídanej urputným arogantním pražákem, jehož rekreační idylku jsme snad až tolik neporušili, do protějšího zalesněnýho kopce. Nahoře hledali jsme už konečně vhodný místo k noclehu. Nakonec Erik našel na druhým konci lesa krásnou loučku docela ukrytou pohledům obyvatel protější obce.

Rozhodli jsme se tentokrát pro bytelnější přístřešek z obou plachet v očekávání zhoršení meteorologický situace během nastávající noci. Malý ohniště posloužilo přípravě houbový smaženice, což oba sběrači proměněný na mlsný kuchaře zvládli na tři hvězdičky (ze tří možnejch). Škoda, že jsem jim teda musel zapůjčit ten ešus, kterej už nikdo další neměl. Taky jsem vyšel vstříc houbový pochoutce se sádlem ze svý vepřový konzervy, ale sádla v konzervě nakonec zas tak moc nebylo. Smažka vyšla dobře a ešus byl nakonec taky docela umytej, i když zvenčí samozřejmě úplně černej, což by snad pravýho trampa nerozhodilo, ale ne tak docela mě. Po náročným ale hezkým dni usnul jsem prej jako první.

Další ráno teda už slunečný a svěží rozhodně nebylo. V noci přišla očekávaná fronta, začalo pršet, naštěstí jen drobně, ale vydatně. Naší pohodu to nemohlo narušit, takže v klidu proběhl ranní čaj i snídaně do spacáku. Počasí nám neotrávilo ani balení věcí a tak jsme celkem hladce vystartovali na další putování.

Naší další zastávkou byla vesnička s názvem Dolní město. Na rovinu - od města i když jen Dolního bych opravdu čekal víc. Náladu nám nepatrně zvedla jen prodejna smíšenýho zboží, kde jsme dali po jednom lahváči. Jíra jistě tajně doufal, že tato obec nabídne i hospůdku, což je samozřejmě v případě naléhavý potřeby vždy příjemnější - bohužel. Opustili jsme tuhle ospalou díru a cestou kolem hřbitova, jehož zeď Jírovi k úlevě nakonec dobře posloužila, jsme se vydali k řece Sázavě.

Posléze v dešti naše skupinka doputovala až k zastávce Mrzkovice. Odtud pokračovali jsme opět vláčkem s tím, že naší nadějí byla vždy otevřená a vlídná hospoda U Pudilů v Soběšíně. Jaký bylo naše zklamání, když na dveřích knajpy uzřeli jsme cár papíru s textem: Dnes otevřeno od 17h. Naštěstí jsme v tom nebyli sami. Zklamanejch lidí, který šli s náma od nádraží, bylo o trochu víc, což majitele nakonec obměkčilo a hospu otevřel ihned. Nechtěli jsme radši moc rejpat a dali jsme si jednotný menu, který ale přišlo velmi k chuti.

Naše putování zakončili jsme etapou Soběšín - Rataje a pěšky zpět do Čeřenic. Díky za další fajn vandr do posázavský přírody s fajn lidma. Už teď se těšim na ten následující.

Zapsal Vlasík.

Tour de Beer 9.7.2014 Nové město a Smíchov

Ano, dlouho nic a velká žízeň na pochodu a právě proto alespoň nejtvrdší jádro naší drsné party odstartovalo k další TdB. Tentokrát jsme se sešli rovnou v podniku U Kalendů. Erik s mladým Honzou tam už seděli (a samozřejmě tedy i chlastali), když Vlasík s Honzou Kaktusářem dorazili s lehkým zpožděním. To nám ale nijak nemohlo zabránit v ochutnávce místních vynikajících nakládaných zrajících sýrů. Přeci jen jsme však tuto tour odhadli na rekreační, z vrozené lenosti ale i aktuální únavy a mimo jiné tedy i v očekávání důležitého utkání v kopané jsme tentokrát netoužili po poznávání a adrenalinu z neznámých hospůdek a pajzlů. Rozhodli jsme se, že si tentokrát některý fajnovky rádi zopákneme.

Další postup tedy byl za nejbližším rohem do putiky U suchý dásně. Zde došlo k standardnímu vyprázdnění tří sklenic a v očekávání další drobné chuťovky jsme zamířili do Resslovky k parašutistům. Cestou přes Dittrichovu ulici jsme samozřejmě prozvonili Berťase, tentokrát opět neúspěšně. U parašutistů jsme ochutnali smažené papričky jalapeňo plněné sýrem s modrou plísní (pravděpodobně tedy Nivou). Jejich síla byla příkladná. Takto uspokojena odebrala se naše skupinka do oblíbeného pajzlíku U žaludů. Tentokrát se nás žádný ze štamgastů nepokoušel adoptovat (historka poněkud staršího data dosud nepublikována - pokud však vůbec publikovatelná). Namísto toho zde tedy dnes opět působila naše oblíbená obsluha, slečna poněkud drsnějšího chování zato však příjemného vzhledu. Skoro se nám ani nechtělo odejít. Pokračovali jsme do podniku pochybné pověsti Milá tchýně, kde však obsluha byla také velmi příjemná. Rádi jsme otestovali i zdejší degustační menu karibských rumů.

Tímto opustili jsme ulice Nového města pražského a přes stříbropěnnou řeku Vltavu vydali jsme se ku Smíchovu. Jako první podnik na této straně řeky zvolili jsme až hospodu Jamajka. Po splnění povinných sklenic není důvod k dalšímu zdržení a v očekávání zvěřinových specialit odebíráme se ku restauraci U žíznivého jelena. Zdejší jelení klobáska nás dle očekávání nadchla velmi. Nezbývá než závěrečný přesun do méně útulné restaurace Lokál. Tato zvolena jako terminál (koncový bod trasy) zejména z důvodu velkoplošné TV, kde Erik shlédl výše zmíněný fotbalový zápas. Hodina pokročilá, plotna studená, únava silnější než žízeň, všechny tyto příznaky společně určily, že se zde naše skupinka definitivně protentokrát rozpadla zanechavše Erika přilepeného k placce s fotbalem.

Závěrem konstatuji úspěšnou tour, která pravidelné účastníky oslovila právě nenáročnou trasou s ověřenými hospodami. Už teď se těšíme na další kolo.

Zapsal Vlasík