Letní čundr - Na břehu řeky Sázavy po čtyřistačtyřiačtyřicáté... 24.-26.8.2014

Obvyklej termín letního vandru jsme s Erikem určili na předposlední sprnovej tejden. Na náš návrh sejít se v neděli odpoledne v Čeřenicích, což je naše nejoblíběnejší východiště do Posázaví, reagoval akorát Jíra. No co, zmoknout ve třech je určitě větší sranda než jenom ve dvou, ne?

Vzhledem k našemu zocelení na několika předchozích vandrech, rozhodli jsme se užít si v lůně přírody tentokrát skoro tři dny, čímž myslím teda hlavně dvě noci. Naše trojice se tedy sešla v čeřenický haciendě kolem čtvrtý odpoledne a zvolna jsme začali balit.

Kolem pátý jsme už šlapali směrem k nádraží. Tentokrát ale nikoliv k nádraží Ledečko, rozhodli jsme se totiž pro nástup na vlak rovnou ve stanici Rataje nad Sázavou. Cesta je to zpočátku stejná, kolem rozcestí U modřínu až k obrázku, ale pak jsme se stočili k chatový kolonii, minuli jsme Dlouhánovu chatičku a sešoupli se ze svahu na pěšinku, která nás převedla přes železniční most až do ratajský zastávky.

Tady nás příjemně překvapil otevřenej bufet a to by bylo velký rouhání toho hned nevyužít. Společnost nám tady dělala partička vodáků, kterejm jsme teda mohli mládí a energii závidět. Jeden z kluků spatřiv naše hudební nástroje nás hned vyzval, abysme zahráli. Měli jsme s sebou kytaru a mandolínu a nenechali se dlouho pobízet. Naše písničky z dob minulejch asi moc neznali, ale nálada tady byla skvělá.

Dočkali jsme se motoráčku, kterej nás měl přepravit někam do horního Posázaví, nejlíp až do Zruče. Hned po nástupu stali jsme se terčem pozornosti další mladistvý skupinky, která zase chtěla abysme záhráli. Vagónek byl celkem plnej spíš výletníků s dětma než místních obyvatel a tak se nám ho podařilo docela rozezpívat. Ve skvělý náladě jsme ve Zruči vystoupili a rozhodli se najít nějakou stejně příjemnou hospodu.

Chvíli jsme váhali, zda vlízt do restaurace U rybníka, ale nakonec jsme vzali zavděk zřejmě útulnější hospodou garážovýho typu, se kterejma máme ale celkem dobrou zkušenost. Vydrželi jsme do zavíračky a pak se vydali hledat nocleh.

Cesta nocí byla teda dost dlouhá, šli jsme ze Zruče po červený značce směr Pohled a dlouho dlouho nic. Při průchodu lesním porostem jsme už mysleli, že máme vyhráno, ale terén to byl dost neschůdnej, takže nic, Za osadou Horka nad Sázavou cesta vedla pořád podle trati ale okolo jen samý pole. Pokusili jsme se neúspěšně o průlom do lesa u jedný samoty, ale zadařilo se až napotřetí. Našli jsme suchý borový lesík na návrší. Stromy měly ideální rozestupy a na zemi docela sucho a čisto. Natáhli jsme teda plachtu a uložili se k odpočinku.

Noc byla teplá a ani žádnej déšť si nedovolil narušit naší pohodu. Přišlo ráno svěží a čistý jako korálek. Jako obvykle jsme si ranní až skoro dopolední pohodu vychutnali na maximum včetně bohatý snídaně (jí se, co kdo vzal) a horkýho čaje. Nejbližší vlak ze zastávky Laziště směr Stvořidla jsme vygůglili na 10:23 hodin, takže spousta času na komfortní sbalení našeho bivaku.

K zastávce vlaku jsme dorazili s hodinovou rezervou, Cesta k trati byla osvěžena snad jen traktoristou, kterej rozstřikoval na přilehlým poli hnojivo (no samozřejmě hnojivo přírodní). Nicméně během našeho průchodu svůj postřik ohleduplně přerušil, čímž nám tedy umožnil projít bez následků.

Na venkovský až romantický vlakový zastávce jsme se vyhřívali na sluníčku a s pomocí našich hudebních nástrojů jsme si i trošku zazpívali. Zjistili jsme taky, že jsme mohli jet o hodinu dřív aspoň do Ledče nad Sázavou, ale co, tak krásnej den jsme si nemohli nechat ničím otrávit. Vláček motoráček pohltil nás přesně ve zmíněnejch 10:23, zůstali jsme sedět v chodbičce v sousedství WC, který samozřejmě okamžitě obsadil Erik (teda nejen obsadil, ale ihned taky náležitě pokryl). Do zastávky Stvořidla dospěli jsme přesně v 11:02. Naše další kroky pochopitelně vedly neomylně k osvěžovně u místního tábořiště, o níž se zmínila i jedna spolucestující z vlaku. Zmíněná paní zde ochotně obsluhovala, neváhali jsme teda s objednávkou oblíbenejch klobás, Jíra dal dokonce gulášek a pak taky několik piv a kafí pro nás všechny.

Asi bysme dost rádi zůstali v tomhle pohostiným místě, ale čundr je čundr. Příkladně osvěženi zvedli jsme se a vydali se po žlutý značce směr přírodní park Melechov. Prošedše malebnou vískou Dobrovítova Lhota stoupali jsme výše až k odbočce, která nás směrovala k nedaleké zřícenině tvrze Melechov. Romantický místo s několika rozpadlými zdmi bývalé tvrze nás uchvátilo, kdo měl foťák nebo chytrej mobil, tak ho umačkal, no kam se hrabou Japonci před orlojem. Konečně uspokojeni počali jsme opravdu stoupat k vrcholu.

Zde však cesta lemována množstvím hub, který tedy já jsem odmítal sbírat. Jíra s Erikem se však do sběru pustili s vervou. Na mý četný dotazy, co s tim jako budou vlastně dělat, reagoval Erik celkem nedůtklivě, že přeci v nejbližší vesnici mu část hub jeho oblíbená vdova (slečna, dcera, paňmáma, vnučka, snacha, manželka - doplň si jakoukoliv osobu ženskýho pohlaví) ochotně smění za ostatní ingredyjence do pravý český smaženice (snad teda vajíčko, cibule, sádlo a sůl). A na tu smažku že se teda už moc teší. Upozornil jsem ho hned tady na drobnej omyl spočívající v tom, že všechny osoby ženskýho pohlaví (a asi nejen ženskýho) maj touhle dobou hub asi plný zuby (a asi nejen zuby), takže očekávaná směna jeví se mi jako málo pravděpodobná.No, mohl bych k tomu zmínit ještě svojí starou historku z Novohradskejch hor, kde jsem se během dávnýho vandru nasbíravše taky kila hřibů snažil o něco podobnýho - v jedný vesnici jsme pak zabouchali na jednu chalupu a panímáma se za břicho popadala, když jsme jí nabídli tak úžasnou směnu. Samozřejmě měla svejch vlastních hub víc něž my, ale nakonec vajíčko dala a ani nic nechtěla. Prostě ekonomická teorie nabídky a poptávky je neúprosná, nakonec ale člověk může zkusit aspoň v lidech vzbudit soucit. To na tom našem venkově pořád ještě celkem funguje.

Chlapci však nic nedbajíce plnili oba svoje pytlíky až k prasknutí. Erika se ještě pokoušel znervóznit kolemjdoucí sportovec značkující běžeckou trasu pro triatlon, kterej komentoval houbařský úspěchy sdělením, že snad hřib kovář (největší chlouba našich sběračů) by moh bejt dokonce zákonem chráněnej. Erik však neochvějně trval na tom, že žádný jedlý houby chráněný nejsou, nu což, takto dospěli jsme na vrchol Melechov, kóta 715 metrů nad mořem neboli nejvyšší vrchol okresu Havlíčkův Brod.

Celkem nic kromě obvyklý kamenný pyramidy nás tady neoslovilo, pokračovali jsme tentokrát pro změnu dolů směrem k obci Rejčkov. Sešli jsme ze značený cesty a navštivili bludnej balvan s názvem Čertův kámen. Cestou necestou pronásledovaný opět lavinama hub, který už chatrný pytlíky obou sběračů nechtěly pobrat, dorazili jsme do vesničky Rejčkov, která jevila se téměř jako na konci světa. Místní hospoda spojená s krámem nabídla venkovní posezení, kde nad půllitry rozjímalo několik místních obyvatel. Jejich reakce na nabídku směny hub za vejce byla v souladu s mým očekáváním nevalná, ale dle mýho očekávání vesničani chtějíce ukázat svojí pohostinnost nabízeli nám zuboženým houbařům vejce zdarma. Akorát bysme museli k tý jejich chalupě kus cesty zpátky. Takže nakonec posloužila místní smíšenka obsluhovaná stejnou paní jako ten výčep. Kluci zakoupili vejce, cibuli a vyškemrali si i nějakou sůl (asi nad zlato). Nenápadně jsem je upozornil, že kromě surovin budou pro přípravu tý houbový lahůdky potřebovat i nějakou nádobu. Docela necitlivě prohlásili, že máme přece můj ešuš a jestli chci taky ochutnat, tak si přece dám říct. No, co bych od nich taky mohl čekat, nakonec u nás nejen při placení platí: jeden za všechny, všichni na jednoho.

Osvěženi několika pivy a lehnou svačinkou, doplnili jsme zásoby vody a zakoupili ještě nějaký sušenky. Naše pouť směřovala po klidný silničce přes obec Dobrá Voda Lipnická s několika vyhlídkami na hrad Lipnice nad Sázavou.

Až za vsí Loukov objevili jsme pozdně gotickej venkovskej kostelíček zasvěcenej sv.Markétě obkrouženej hřbitůvkem a zídkou a zacvakali několika spouštěmi foťáků. Zde odbočili jsme ze silnice a vydali se přes zřejmě bejvalej mlejn hlídanej urputným arogantním pražákem, jehož rekreační idylku jsme snad až tolik neporušili, do protějšího zalesněnýho kopce. Nahoře hledali jsme už konečně vhodný místo k noclehu. Nakonec Erik našel na druhým konci lesa krásnou loučku docela ukrytou pohledům obyvatel protější obce.

Rozhodli jsme se tentokrát pro bytelnější přístřešek z obou plachet v očekávání zhoršení meteorologický situace během nastávající noci. Malý ohniště posloužilo přípravě houbový smaženice, což oba sběrači proměněný na mlsný kuchaře zvládli na tři hvězdičky (ze tří možnejch). Škoda, že jsem jim teda musel zapůjčit ten ešus, kterej už nikdo další neměl. Taky jsem vyšel vstříc houbový pochoutce se sádlem ze svý vepřový konzervy, ale sádla v konzervě nakonec zas tak moc nebylo. Smažka vyšla dobře a ešus byl nakonec taky docela umytej, i když zvenčí samozřejmě úplně černej, což by snad pravýho trampa nerozhodilo, ale ne tak docela mě. Po náročným ale hezkým dni usnul jsem prej jako první.

Další ráno teda už slunečný a svěží rozhodně nebylo. V noci přišla očekávaná fronta, začalo pršet, naštěstí jen drobně, ale vydatně. Naší pohodu to nemohlo narušit, takže v klidu proběhl ranní čaj i snídaně do spacáku. Počasí nám neotrávilo ani balení věcí a tak jsme celkem hladce vystartovali na další putování.

Naší další zastávkou byla vesnička s názvem Dolní město. Na rovinu - od města i když jen Dolního bych opravdu čekal víc. Náladu nám nepatrně zvedla jen prodejna smíšenýho zboží, kde jsme dali po jednom lahváči. Jíra jistě tajně doufal, že tato obec nabídne i hospůdku, což je samozřejmě v případě naléhavý potřeby vždy příjemnější - bohužel. Opustili jsme tuhle ospalou díru a cestou kolem hřbitova, jehož zeď Jírovi k úlevě nakonec dobře posloužila, jsme se vydali k řece Sázavě.

Posléze v dešti naše skupinka doputovala až k zastávce Mrzkovice. Odtud pokračovali jsme opět vláčkem s tím, že naší nadějí byla vždy otevřená a vlídná hospoda U Pudilů v Soběšíně. Jaký bylo naše zklamání, když na dveřích knajpy uzřeli jsme cár papíru s textem: Dnes otevřeno od 17h. Naštěstí jsme v tom nebyli sami. Zklamanejch lidí, který šli s náma od nádraží, bylo o trochu víc, což majitele nakonec obměkčilo a hospu otevřel ihned. Nechtěli jsme radši moc rejpat a dali jsme si jednotný menu, který ale přišlo velmi k chuti.

Naše putování zakončili jsme etapou Soběšín - Rataje a pěšky zpět do Čeřenic. Díky za další fajn vandr do posázavský přírody s fajn lidma. Už teď se těšim na ten následující.

Zapsal Vlasík.

Tour de Beer 9.7.2014 Nové město a Smíchov

Ano, dlouho nic a velká žízeň na pochodu a právě proto alespoň nejtvrdší jádro naší drsné party odstartovalo k další TdB. Tentokrát jsme se sešli rovnou v podniku U Kalendů. Erik s mladým Honzou tam už seděli (a samozřejmě tedy i chlastali), když Vlasík s Honzou Kaktusářem dorazili s lehkým zpožděním. To nám ale nijak nemohlo zabránit v ochutnávce místních vynikajících nakládaných zrajících sýrů. Přeci jen jsme však tuto tour odhadli na rekreační, z vrozené lenosti ale i aktuální únavy a mimo jiné tedy i v očekávání důležitého utkání v kopané jsme tentokrát netoužili po poznávání a adrenalinu z neznámých hospůdek a pajzlů. Rozhodli jsme se, že si tentokrát některý fajnovky rádi zopákneme.

Další postup tedy byl za nejbližším rohem do putiky U suchý dásně. Zde došlo k standardnímu vyprázdnění tří sklenic a v očekávání další drobné chuťovky jsme zamířili do Resslovky k parašutistům. Cestou přes Dittrichovu ulici jsme samozřejmě prozvonili Berťase, tentokrát opět neúspěšně. U parašutistů jsme ochutnali smažené papričky jalapeňo plněné sýrem s modrou plísní (pravděpodobně tedy Nivou). Jejich síla byla příkladná. Takto uspokojena odebrala se naše skupinka do oblíbeného pajzlíku U žaludů. Tentokrát se nás žádný ze štamgastů nepokoušel adoptovat (historka poněkud staršího data dosud nepublikována - pokud však vůbec publikovatelná). Namísto toho zde tedy dnes opět působila naše oblíbená obsluha, slečna poněkud drsnějšího chování zato však příjemného vzhledu. Skoro se nám ani nechtělo odejít. Pokračovali jsme do podniku pochybné pověsti Milá tchýně, kde však obsluha byla také velmi příjemná. Rádi jsme otestovali i zdejší degustační menu karibských rumů.

Tímto opustili jsme ulice Nového města pražského a přes stříbropěnnou řeku Vltavu vydali jsme se ku Smíchovu. Jako první podnik na této straně řeky zvolili jsme až hospodu Jamajka. Po splnění povinných sklenic není důvod k dalšímu zdržení a v očekávání zvěřinových specialit odebíráme se ku restauraci U žíznivého jelena. Zdejší jelení klobáska nás dle očekávání nadchla velmi. Nezbývá než závěrečný přesun do méně útulné restaurace Lokál. Tato zvolena jako terminál (koncový bod trasy) zejména z důvodu velkoplošné TV, kde Erik shlédl výše zmíněný fotbalový zápas. Hodina pokročilá, plotna studená, únava silnější než žízeň, všechny tyto příznaky společně určily, že se zde naše skupinka definitivně protentokrát rozpadla zanechavše Erika přilepeného k placce s fotbalem.

Závěrem konstatuji úspěšnou tour, která pravidelné účastníky oslovila právě nenáročnou trasou s ověřenými hospodami. Už teď se těšíme na další kolo.

Zapsal Vlasík

Jarní čundr - den 2. Podluhy, Felbabka, Lochovice 22.-23.3.2014

Po rozdělení vandrácký party ta naše odhodlanější část zamířila přes údolí do vísky s opět inspirujícím názvem Mrtník. Zde jsme další směr konzultovali s místními znalci. Jednalo se o starší manželský pár, který zde zřejmě plní roli hlídky na hranici obce. Bez toho, že bysme sebemíň projevili nějakou nejistotu ohledně naší trasy, paní přes plot rozhodně vyštěkla: "Kam dete?" S ohledem na naše slušný vychování, zkonzultovali jsme s nima naše cestovní plány. Ochotný pan manžel nám další cestu popsal do nejmenších podrobností a naše zdvořilá reakce nám snad z jejich strany zajistila i povolení k průchodu a pobytu v týhle oblasti. Některý profese jsou lidem prostě zažraný hluboko pod kůží i dlouho po odchodu do důchodu.

Cesta nás vedla dle popisu z údolí stoupáním, kde jsme pak za horizontem tušili Novinský rybník, hájovnu a poté i obec Podluhy. Polní cesta kolem rybníka pak za hájovnou zamířila do lesa, kde už bylo možný uvažovat o hledání pohodlnýho místečka k noclehu. Konstatovali jsme, že s tím nebude problém a rozhodli se vyhledat hospodu na večerní posezení ve vsi Podluhy. Cestou přes vesnici padli jsme u jedné vilky na hospodu provozovanou v garáži. Moje námitky, že to nebude nic moc, byly vyslyšeny a vydali jsme se ještě dál do nitra obce. Na návsi jsme potkali nějaký místní obyvatele a dozvěděli jsme se tak, že právě dnes večer se v sále místní hospody koná rybářskej ples. Nevím, jestli jsme působili opravdu tak bezdomovecky, ale ten ochotný občan konstatoval, že by nás tam nepustili. Tím nás teda vlastně vrátil do náruče toho garážovýho klubu.

Ukázalo se však, že moje obavy o úroveň tohoto parkovacího místa na druhým konci dvorku jsou lichý. Přestože při vstupu do garáže to vypadalo, že lezem spíš do kadeřnickýho salónu, kde právě upravovaly se hlavy dvou rybářek zřejmě mířících na ten jejich hoch candrbál, tak posezení zde bylo velmi útulný a obsluha domácky vstřícná. V placatý telce bylo nám shlídnout dokonce i dramatickou etudu ze stadionu v Ostravě, kde snad měli sehrát utkání nejzavilejší nepřátelé v lize (nebo vlizu?) Sparta a Baník. Během zápasu (fotbalistů i fanoušků) jsme zas mastili maskovaný karty. V počtu čtyři vandráci jsme tedy neodolali karetní hře Černá kočka a zde je dlužno uvést, že Erik skutečně vítězil.

Když na Bazalech dolítaly sedačky, dělbuchy a pak skončil i ten fotbal, zkoukli jsme ještě nějakej hokej, ale protože se tam kromě pár vyraženejch zubů nedělo nic, tak vlastně nevím, kdo s kým hrál. Před desátou zmizela z lokálu místní omladina a zůstali jsme docela sami. Přestože oba majitelé pán a paní byli stále velmi ochotný, cítili jsme, že už bude nutný vyhledat někde venku nocleh.

Majitel se nás opatrně zeptal, kde asi budeme spát. Pochopili jsme, že v situaci, kdy venku již opět docela prší to zní docela soucitně, nicméně nabídka suchýho místa někde ve stodole otevřeně nepadla. Odpověděli jsme teda, že v lese. Pán nám alespoň pomohl v tom, že nás ze zahrady vypustil zadní brankou přímo do lesa a napověděl, že pěšinka nás dovede na příjemný čistý místo v mlází. Měl pravdu, po pár minutách chůze jsme už mezi stromy napínali bivakovací plachty, takže jsme ani moc nepromokli. Noc byla sice deštivá ale nikoliv chladná, byli jsme na sebe namáčklý pod plachtou a užili jsme si vzájemný chrápání jako obvykle.

Ráno pořád pršelo a vůbec se nám nechtělo vstávat a balit. Vlastně pod plachtou bylo sucho a docela útulno, uvařili jsme si na liháči čaj, pak ještě kafe a ověřili jsme probuzením Dlouhána v Praze, jaký jsou možnosti vlaků pro zpáteční přesun. Kolem půl jedenáctý jsme konečně rozhodli, že válení ve spacáku už bylo dost, a celkem hladce jsme všechno sbalili. Erik si z mýho rezervního provázku vyrobil náhradní tkaničku do boty, ale moc nadšenej z toho nebyl. V drobnějším dešti jsme se vydali zpátky k vesnici v naději, že třeba ta hlavní hospoda už bude otevřená. Marně. Hospodu jsme objevili snadno, ale zřejmě byla včerejší tancovačka tak náročná, že zde nebyly žádný známky možnýho zpřístupnění tohoto podniku pro zmoklý trempíře. Mapka na návsi nás navnadila na hospodu u Floriana v sousední díře zvaný Felbabka. Vydali jsme se tam polní cestou a lesem asi tři kilometry po modrý značce. Marně. Přestože otevírací doba na dveřích slibovala lecos, realita byla krutá: beznadějně zavřeno. Hospoda měla krytou dřevěnou verandu, kterou jsme aspoň využili k přípravě a konzumaci improvizovanýho oběda. Erik nám k tomu dokonce zahrál asi tři písničky na kytaru, kterou už musel vláčet sám, potom co včera odpoledne propustil ze služby svýho nosiče Kubu.

S vědomím, že do Lochovic po žlutý je to max. sedum kilometrů, jsme rezignovali na plánovanej přechod Plešivce a vydali se po značce směr vrch Ostrý. Vrchol tento skýtal zajímavou podívanou na zřejmě bývalý celkem roszáhlý opevněný hradiště s dvěma liniema valů a příkopů a na samým vrcholu dokonce s pokusem nějakejch nadšenců napodobit z větví a stromů hradby. Pokračování cesty vedlo už pomalu dolů do údolí Litavky sevřený právě mezi vrchy Ostrý a Plešivec a cestou jsme navštívili ještě něco jako kemp asi nějaký trempský osady. Na hlavní silnici v údolí s náma žlutá značka chvíli hrála na schovávanou, ale pochopili jsme, že musíme po silnici zpátky až k mostu přes Litavku a pak po druhým břehu. Zcela nesmyslně jsme se žlutý značky drželi jak klíšťata na psím břiše, což teda kladu za vinu hlavně sobě. Cestou do Lochovic jsme tak v dešti nachodili zbytečný dva až tři kilometry, jelikož značka kličkovala jakoby tam ani nechtěla. Kromě toho, že jsme mohli tuhle dobu strávit někde v teple a suchu v hospodě, tak nám taky o pár minut ujel ještě dřívější přímej vlak na Prahu.

Poté, co jsme konečně dospěli k nádraží a shlídli, že tady není ani hospoda a čekárna vlastně taky ne, konstatovali jsme, že se zde rozhodně nezdržíme dýl, než je nezbytně nutný a nasedli jsme do přistavenýho motoráčku. Vláček nás povozil hodinku po vedlejší trati a doručil do stanice Zadní Třebaň, kde už za pár minut přistála moderní souprava Elefant. Na smíchovským nádraží v Praze jsme se tak ocitli celkem hladce kolem pátý a úspěšný vandr jsme zakončili posledním utopencem a pivem opět v nádražní hospodě.

Díky tedy všem účastníkům za jarní vandr, kterej jsem si hezky užil.

Zapsal Vlasík

Galerie fotek 22.-23.3.2014

Jarní čundr - den 1. Chl(a)oupky + Ptákov = Mrtník 22.-23.3.2014

V sobotu se podařilo téměř celé posádce shromáždit na Smíchovském nádraží, kde došlo k zajištění cestovních dokladů a především k napravení tak zásadního nedostatku, jakým byla absence křížovky proti trudnomyslnosti. Po letmé kontrole bylo zřejmé, že neobsahuje anglický výraz pro „jachty“, proto bylo rozhodnuto, že zakoupená křížovka je vhodná i pro zkušené borce našeho formátu. Krátce před odjezdem jsem, vzhledem k omezenému rozsahu mojí účasti, byl jmenován nosičem (Erikovy kytary). Jelikož mě během cesty nikdo z účastníků neoslovoval „Varle“, ani nikdo nenavrhoval sníst psy, nepovažoval jsem tento úděl za katastrofu. Na úvod zajistil rozptýlení Honza (krycí jméno Mladej), který vlak málem nestihl, ale nakonec doběhl včas a jeho Hanka si tak mohla užívat samotu a klidný víkend, tak typický pro čerstvou matku dvou dětí.

Výchozím bodem vlastního čundru byly Jince. Naše akční skupina vyrazila směrem do nedalekého vojenského prostoru. Velice brzy nám došlo, že zdejší oblast se vyznačuje neobvyklou koncentrací kuriózních místopisných názvů. Naše cesta vedla z Jinců kolem vrchu Vystrkov a procházeli jsme obcí Chaloupky (název jsme si interně zkrášlili vynecháním písmene „A“), jejíž část Chaloupky Ptákov, s odbočkou na Kleštěnice, patřila k našim nejoblíbenějším místům na trase. Že se hned kousek dál na trase vyskytoval Mrtník, už dovedlo celkový dojem k dokonalosti.

Po prvních pěti minutách cesty se začali někteří účastníci ovíjet okolo nedaleké hospody, která naštěstí ještě nebyla otevřena (její návštěva by měla nejspíš drastický dopad na další vývoj akce). Celá výprava vyrazila směrem na zříceninu hradu Valdek, přičemž nám náš vrozený orientační smysl s nepodstatnou pomocí GPS a mapy, dovolil občasné napřímení trasy hvozdem či strání. K prvnímu zastavení byl zvolen malebný prostor jako stvořený pro vychutnání prvních dávek proviantu – a bylo co vychutnávat. Luděk poslal delikátní smaženou slaninu, Vlasýk přispěl bezkonkurenčně vysušeným loveckým salámem.  Zvednutí všech 12 půlek ze země pak bylo zas o něco náročnější. Během cesty na další checkpoint jsme se věnovali vědeckému bádání (tehdy poznal světlo světa výraz „orální orba“), luštění křížovky (správcem křížovky byl tentokrát Honza Dlouhán), nebo hodnocení Vlasýkova šikovně zabaleného zavazadla, díky němuž by Vláďa za soumraku mohl připomínat Ferdu Mravence. Další zastavení nás čekalo u nádrže s poetickým názvem Velký rybník. Zatímco Vláďa se vytasil se svým novým křesadlem, se kterým opravdu rozdělal oheň, Honza (Mladej) beze slova shodil výstroj i oblečení a vstoupil do ledové rybniční vody, aby si zaplaval. Když jsme zvažovali, zda by někdo z nás byl ochoten jít zachraňovat tonoucího (touhu také si zaplavat totiž nikdo z nás s Honzou nesdílel), jiní z účastníků začali připravovat svojí konzervovanou stravu. Zprvu panovaly obavy, zda jsou rok prošlé potraviny bezpečné, ale když šel Erik ohřívat svoje fazole s expirací roku 2008, ostatní strava se rázem jevila jako zcela neškodná. Naštěstí se neobjevilo mnoho jedinců, kteří by byli ochotni tuto konzervu sníst, takže jsme se z akce všichni vrátili bez vážnějších zdravotních potíží. Budoucím účastníkům následujících čundrů to však nemusí být líto, Erik se pochlubil, že ještě pár takových dobrých ročníků doma má.

Cesta pokračovala přes Valdek (s malou fotografickou a relaxační zastávkou) až do obce Chaloupky, kde jsme si v místní hospůdce dali pozdní oběd. Hospůdka byla sice celkem zakouřená, ale podle ostatních účastníků čundru byla kvalita čepovaného piva vysoká, a navíc v místě nebylo tolik z čeho vybírat, takže jsme raději neměli moc vysoké nároky. Jídelní lístek se sice držel Polreichova pravidla, že v jednoduchosti je síla, ale stejně tak to platilo i o servírovaném jídle, ke kterému by jistě zmíněný kuchař prohlásil pár nehezkých slov. Ačkoliv se strava svou jednoduchostí blížila produktům mnohých školních jídelen, cena tomu odpovídala a invenci kuchař nahradil pečlivostí, takže jídlo bylo s ohledem na cenu velmi slušné. Po jídle se Vlasýk pochlubil s další částí své sestavy pro přežití, tedy s balíčkem karet. Ty byly specifické tím, že rubová strana byla maskovaná, takže se nabízela otázka, jak by zajistily majiteli přežití, kdyby je nedokázal najít. Maskování přitom bylo natolik dokonalé, že jsme chvílemi neměli s čím hrát. Zasvětili jsme Honzu Dlouhána do whistu, za což se nám odměnil tím, že nás skoro všechny porazil. Když se čas nachýlil, vyrazili jsme přes Ch(a)loupky Ptákov směrem na Komárov. Křížovka již byla vyluštěna, Vlasýk našel všechny kešky, všechny prošlé fazole byly snědené, nebo vyhozené a výpravě chyběla už jen jedna nesplněná povinnost – večerní hospoda. Její splnění jsme se již s Honzou Dlouhánem rozhodli přenechat zbytku týmu a vydali jsme se na cestu domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny a tak vůbec. Zbytek týmu (Honza, Luděk, Vlasýk a Erik již se svou kytarou a bez nosiče) pokračoval nadále směrem na Mrtník. Co se dělo od Mrtníku dále již nejsem schopen fundovaně popsat a zbytek cesty dvoučlenné skupiny odpadlíků (Honza Dlouhán a já) by byl pro čtenáře natolik nezáživný, že zde zápis končím a přeji čtenářům příjemné počtení o druhé části cesty.

Zapsal Jakub

Galerie fotek: Jarní čundr - den 1. Chl(a)oupky + Ptákov = Mrtník 22.-23.3.2014

Tour de Beer 20.3.2014 Z Vinohrad přes Žižkov do Karlína

Ano, někteří nedočkavci ba přímo nadrženci už nemohli dýl čekat a tak byla celá široká skupina PDD obeslána s pozvánkou na další Tour de Beer. Zpočátku to vypadalo, že si s Erikem zbydem jen my dva sami, ale nakonec z toho byla dost masová (z mýho pohledu spíš teda "pivní") akce.

Sešli jsme se tak, jak bylo zcela nedemokraticky určeno (nicméně všemi akceptováno bez výhrad) ve startovní hospodě U růžového sadu, kterážto nachází se v pravém srdci Vinohrad na náměstí Jiřího z Poděbrad. Přišed na místo startu již v 16:33 shledal jsem své druhy Honzu Kaktusáře, Honzu Mladýho a samozřejmě Erika. Právě jim padala pěna z prvních půllitrů a tak jsem si přál jeden i pro sebe. Vcukuletu doručen k mým rukám bylo mi spolu se všemi odstartovat tuhle slibnou Tour. Někteří chlapci ochutnávali ještě místní nakládaný hermelín, nicméně po vyprázdění sklenic, čímž došlo zároveň k naplnění pravdel hry, odebrali jsme se vzorně dle připravené dispozice na další stanoviště.

Tím stanovištěm č.2 byla určena hospoda U sadu (nikoliv však již růžovýho, po jeho aktuální barvě jsem už nepátral) na Škroupově náměstí. Zdejší podnik jeví se znalci velmi útulnou až kultovní putikou s interierem rádobyumělecky zaplácaným nekonečným množstvím vší nemožný veteše a to zejména na stropě. Pohled vzhůru tedy některým z nás naháněl hrůzu, co se asi tak může stát, když něco z toho bordelu upadne někomu na hlavu? Během naší návštěvy naštěstí nic neupadlo a mohli jsme se tak soustředit na nečekaně nadupaný lístek jídel, nápojů jejich variací, kombinací a dokonce snad i permutací. Naší pozornost na první pohled upoutala sekce "Teplé svačinky". Bez dlouhýho váhání jsme objednali bavorský klobásky, jehněčí klobásky, pečenej bůček a s nadšením taky sýrem nadívaný v těstíčku obalený papričky jalapeňo. Z pivní nabídky vybrali jsme místní originální nefiltrovaný ležák Sádek, což se ukázalo jako skvělá volba. Domlaskajíce nad touto vynikající svačinkou s pohledem na dno prázdnejch sklenic už už jsme se chtěli odebrat k dalšímu bodu na přísně stanovený trase, od čehož nás odradila zpráva blížícího se Michala. Nechtěli jsme mu zdrhnout a když se konečně objevil, velmi demokraticky jsme odhlasovali jednorázovou výjimku z pravidel a objednali si všichni i s Michalem ještě další rundu toho nefiltrovanýho Sádku.
Zde je vhodný zmínit, že tahle hospoda má mušle na pánskejch toaletách vybavený krásnou malou želvičkou, asi aby se páni při vyměšování zabavili a hlavně správně zamířili. Nadšenci si můžou novou želvičku za cenu jednoho piva koupit aby je nemuseli lovit z těch mušlí, což Honza Kaktusář okamžitě využil a byl tak doma určitě pochválenej, že pořád myslí na malýho Vaška. Tahle záležitost nás samozřejmě a beznadějně strhla do fekálně erotický diskuze, což je v podroušeným stavu vždycky velmi inspirativní, leč nyní za střízliva těžko ve slušnosti popisovat. Honza Kaktusář se pochlubil, že pro něj každej den manželka připravuje svačinu do práce (ostatně tyhle benefity rodinnýho soužití ocení jistě i další z nás) a vždycky mu s sebou dává ještě jabko. Dneska ale prej místo jabka obdržel banán. Jeho fantazie, která i za běžnýho provozu nerespektuje žádný hranice, se tak rozběhla naplno. Popisoval, jak si chtěl na vlastní kůži vyzkoušet kam až hluboko do krku se takovej dlouhej banán může vejít. Celkem dobře se mu podařilo vcítit se do hlavních hrdinek uměleckejch snímků na téma "hluboký hrdlo". No... téma ač obráběno ze všech směrů nebylo nijak jednoznačně uzavřeno. Raději jsme konečně zaplatili a vyrazili do dalšího kola.

V plánu cesty byla jako č.3 označena honosná restaurace Palác Akropolis ve směru Žižkov. Dočkali jsme se ale velkýho zklamání. Pivo vč. Prazdroje tady za moc nestálo, akorát že stálo docela dost. Došlo i na další dějství z vyprávění o banánu, ale opět žádný zásadní průlomový závěry. S ohledem na úroveň podniku jsme celkem rychle vyklidili pole.

Po exitu z týhle navoněný zdechliny chtěli jsme si vylepšit dojem z žižkovskýho bronxu někde jinde. Směr jsme nabrali dle plánu na další žižkovskou putiku U dvou Hrabalů, do cesty nám však zcela nečekaně vstoupila sklepní knajpa Království. S vývěsním štítem Černá Hora zvala k nahlýdnutí u čehož nezůstalo. Bleskově usazeni pozornou obsluhou ochutnali jsme bez váhání zdejší moky. Atmosféra místa několikanásobně převýšila a zahnala tak děsivej zážitek z Paláce Akropolis. Nabídnutá ochutnávka slivovice nezůstala bez odezvy, což sice mohlo ohrozit naše další putování, v tomto přátelským prostředí by však by odmítnutí bylo velmi neslušný.

Zjevně neradi a snad jen z úcty k pravidlům hry odebrali jsme se směrem k tušeným Dvěma Hrabalům. Noříce se hlouběji do žižkovských stínadel očekávali jsme další kultovní nálevnu v nadějí, že zde ulovíme něco též k snědku. Šokem by snad ani nebyl fakt, že hospoda U dvou Hrabalů je minulostí, mnohem víc nás odrovnalo to, jak místní novej podnik s názvem Hodovna vypadal. Jedná se o naprosto sterilní hospodu moderního nestylu (tohle by musel uznat i Klaus), která se tímto propadla do pověstnýho pekla ještě o mnoho příček níž než výše zdrbanej Palác Akropolis. Nicméně další štace v nedohlednu, a tak obsluha tváříc se, že za to nemůže, přinesla po jednom pivku každýmu z nás. Na tomhle místě se mě s Erikem vybavil film U konce světa, kterej právě o takový jedný Tour de Beer se zvláštním koncem (světa) pojednává. Skupinu spoluhráčů zkompletoval zde taky Martin Knaisl, kterej konečně dorazil. Kromě toho, že v nás znechucení z toho lokálu začalo vyvolávat agresivní choutky, nebylo tu nic, co by nás zadrželo v dalším postupu. Zamířili jsme teda radši k vytouženýmu cíli U vystřelenýho voka.

Než dobrali jsme se toho místa, opět nás cestou praštila přes nos jedna neplánovaná. Snad to bylo zase tím, že cítili jsme touhu zlepšit si náladu z tý minulý. Jednalo se o prostý až sprostý rozuměj skromný Hostinec u Žižky. Bez velkejch očekávání rádi jsme usedli a ocenili atmosféru rozsvícenou zde country sešnem, co se odbejval v sousedním salonku. Opět zde vyniknul propastnej rozdíl mezi hospodou dělanou srdcem a těma, co jsou jen inkasním prostředkem svýho majitele. Z tý radosti nebo taky možná už z vlčího hladu dali jsme alespoň po jednom utopenci. Tentokrát už nám vystřelený voko neunikne - nebo my jemu?

Ano, hospoda U vystřelenýho voka námi známá a opěvovaná již drahně let zpátky stojí stále na svým místě choulíc se u paty vítkovskýho kopce v ulici U božích bojovníků. Těch let, co jsme tady někdo z nás byli naposled, bych se asi nedopočítal. Zdá se, že z místa se stalo místní kulturní centrum, nebo alespoň pro některý vrstvy obyvatel. Příchozí vejda jen civí, jak to tady v týhle svobodný republice žižkovskejch lidiček žije na plný pecky. Pro nás z toho vyplynulo, že jsme si dali jedno na stojáka, neboť hospoda byla narvaná, že lidi skoro padali z voken, což ale nebylo nic překvapivýho vzhledem k probíhajícímu koncetru kapely ve stylu andrgraund kántry pank. Dneska už na tom nikoho nic moc nepřekvapí, ale ve světle všech obludnejch regulací jsme rádi, že se tady lidi můžou stále ještě bavit podle svýho gusta. Nám ale pořád chybělo trochu adrenalinu, proto rozhodnutí bylo proniknout pověstným tunelem pod vrchem Vítkov do sousedního Karlína, oblasti neméně ponuré ale o to víc industriální.

Pokud měl na začátku někdo z nás divnej pocit (někdy říkáme strach) z průchodu tajemným tunelem pro pěší, tak byl dost rychle rozptýlenej právě tím, že naše silná grupa si šla do Karlína už pro devátý pivo. Na rozdíl od nás s tím strachem tedy měli spíš problém okolo a naproti jdoucí chodci zejména pak chodky (nebo snad chodkyně?). K ničemu naštěstí neodšlo, akorát až u karlínskýho portálu bylo některejm z nás těch osum piv moc těžkejch a museli jsme tak i za cenu pohoršení okolí něco uvolnit. Naštěstí byl Karlín celkem tolerantní až pustej a zapadli jsme vzápětí do podniku s názvem Modrý beránek. Jak už bylo řečeno, tyhle rádobysnobský restaurace nejsou úplně ideální volbou do naší trasy. A přestože obsluha opravdu dělala co mohla a nebejt hluboký noci, snášela by i to modrý z nebe a třeba ještě víc, v tuhle pokročilou hodinu se tady prostě nevaří a teda ani nejí. Některý se nechali zlákat na kafíčko s mufinou, což jsme snad vzhledem k vyhladovění celý naší posádky tolerovali. Neschopnost zajistit tady kus žvance byla snad vyvažována snahou pohostit nás slivovicí. Ok, přežili jsme, akorát zas ten Honza Kaktusář začínal pod tíhou dnešního sportovního výkonu lehce umakartět.

Když se zdařilo vyprostit Honzu na chodník, byla Erikem přislíbena úplně poslední závěrečná hospoda U mrtvýho ptáka. Po pravdě opět se nejedná o čistou hospodu, přílepkem je tady diskoplac, ale v našem podroušeným stavu už uvítáme jakýkoliv rozptýlení. Hlavně nepraštit hlavou vo stůl, Honzo! Co tady ale bylo nad očekávání, to bylo konečně jídlo a konečně velmi skvělý obrovský domácí burgry s hranolkama. A tohle tedy probralo i toho Honzu, alespoň na tu chvíli, kdy jedl...
Akce tedy úspěšně završena, kladně vyhodnocena a přislíbena účast na všech dalších akcích nejméně až do skonání světa.
Díky všem.

Zapsal Vlasík

Mastník v čase listopadu 16.-17.11.2013 2.část

Kronika, část druhá
vzpomínky Mladého Honzy

2. února 2014

Jako nejmladší účastník vandru jsem byl nedemokraticky vybrán, abych se zhostil sepsání kroniky druhé části našeho putování. Nebudu tedy chodit kolem horké kaše a pustím se do toho. S místy, kterými jsme procházeli, se mi nepojí žádné nostalgické vzpomínky, zůstanu proto nanejvýš stručný a zmíním drobné příhody, které mi utkvěly v paměti. A že se nejedná jen o paměť krátkodobou, dokládá přesvědčivě časový odstup, s jakým kroniku svěřuji klávesnici.
16. listopadu 2013, večer

S Luďkem a Dlouhánem jsme se rozloučili v hospodě U Šimků v Kňovicích a zůstali jsme jen tři, tak akorát do mariáše. Ještě se nám nechtělo ven do chladu a tmy, a tak jsme si chvíle nad půllitry nepříliš kvalitního piva hodlali ukrátit nějakou hrou. Jak se ale ukázalo, oblíbené karetní hry nepřipadaly v úvahu, jelikož nikdo z nás pěti s sebou nevzal balíček karet. Luděk nám naštěstí ještě na odchodu zapůjčil svých šest hracích kostek; následující půlhodinu nás tedy zabavila hra v kostky. Za to jsme právem sklidili posměch od místních štamgastů. Já ani Vlasýk jsme se příliš neorientovali v té záplavě figur – malý kříž, velký hrozen, malý hrozen, velký kříž – no řekněte, kdo se v tom má vyznat – a Erik nad námi s přehledem vyhrál. Nezachránil to ani můj kdysi dávno absolvovaný základní kurz pravděpodobnostního počtu. Čas kvapil, venku již byla úplná tma, a nám nezbylo, než se vydat zpět na tábořiště. Posilněni, slovy Vlasýka, několika „zdechlými“ pivy, klopýtali jsme ve tmě zpátky po proudu Mastníka. Zlatý hřeb večera, přechod úzké lávky dělící nás od tábořiště, se povedl na výbornou. Důkladná příprava lávky za denního světla i nácvik přechodu se vyplatily. Po dosažení druhého břehu jsme ještě lávku rozebrali a zapůjčené trámky poodnesli kus stranou, aby je snad nevzala případná vyšší voda. Konečný úklid jsme nechali na ráno.

Na tábořišti jsme hned odložili batohy, rozdělali oheň a sehnali pruty na opékání buřtů. Zbytek večera jsme strávili v teple plápolajícího ohně, za doprovodu Erikovy mandolíny a zpěvu trampských písní. Do spacáků jsme ulehli docela brzy, ještě před půlnocí, nasyceni a v dobré náladě. Ačkoliv jsem měl spacák dále od ohniště, ráno jsem i já ocenil, že Erik s Vlasýkem v noci neváhali občas opustit své lože a udržovali oheň až do rána.

neděle, 17. listopadu 2013

Jinak všední trampské ráno poznamenaly tři drobné příhody. Vlasýk si chtěl dopřát do žaludku teplou snídani, vložil tedy plechovku s fazolemi do kraje ohniště. Nestačil ji však včas z ohně vyndat – plechovka poslušna přírodních zákonů nezklamala a explodovala. Většina jejího obsahu tak byla nenávratně ztracena v ohni. O další povyražení se postaral Erik a jeho tuba zubní pasty Colgate. Některé pasty, a tahle byla jednou z nich, jsou vybaveny praktickým víčkem, které se nemusí šroubovat, ale jde s vynaložením nevelké síly odklopit. Erik si ovšem svoji pastu uložil kamsi pod polštář, kde byla tuba vystavena většímu tlaku – a pasta nezklamala – víčko se odklopilo a obsah pasty potřísnil několik kusů oblečení. Ve třetí příhodě jsem nebyl jen divákem, ale hlavním aktérem. Měl jsem rozsoudit, zda se čerstvý skrojek z Erikova bochníku hostivařského chleba chuťově vyrovná Vlasýkovu krajíci hostivařského chleba balenému v igelitovém obalu. Naslepo jsem oba ochutnal – a nezklamal jsem – Erikův chléb mi chutnal více.
Po bohaté snídani jsme zabalili batohy a usárny, poklidili tábořiště, vrátili zpět na místo trámky použité ke stavbě lávky a chystali se vyrazit na nedlouhou cestu směr Sedlčany. Ještě jsme si ale všimli, že se ve svahu naproti tábořišti skví luxusní dřevěná kadibudka. Nakonec jsme neodolali a všichni ji postupně využili.

Z tábořiště na pravém břehu Mastníku jsme přes pamětníky vzpomínaný tankodrom zamířili do Osečan. Naše naděje na brzkou svačinu v hospodě na náměstí se ukázaly jako liché, podnik otevíral až za hodinu. Také pokus podojit osečanskou kravku, geocache GC4356Y, skončil neúspěchem. Ten nám však záhy vynahradila keška GC2R96Y na břehu Mastníku. Pokračovali jsme podél vody; po připojení Sestrouňského potoku značka přešla na levý břeh a cesta v korytu poničeném povodněmi se na čas stala docela neschůdnou. V osadě Na Chalupách jsme usedli na lavičky, posvačili z tenčících se zásob – i z původní hromady Hančiných řízků se dojedly poslední, a pozdravili se s místním sedlákem, který hnal krávy přes mostek kamsi ke Zberazi. Na posledním kilometru před Sedlčany naše smysly podráždila čistička odpadních vod a motokrosový nadšenec s diagnózou, který při příjezdu na místní dráhu charakteristicky vytáčel motor svého stroje. Po příchodu do centra jsme rychle zkontrolovali jízdní řády zpátečních spojů a jali se hledat místo, kde bychom se naobědvali. Hospoda Vyšehrad, kterou znalecky doporučil Erik, byla v neděli bohužel zavřená, poctili jsme tedy návštěvou restauraci U Krčína na náměstí, kde jsme příjemně strávili čas do odjezdu autobusu.

Mylně jsme se domnívali, že autobus na Prahu v Sedlčanech začíná a snadno najdeme místa k sezení. K naší nelibosti autobus přijel již téměř plný, a nakonec jsme byli rádi, že jsme našli místo na střední plošině, která byla také plná – ledabyle pohozených zavazadel. Erik s Vlasýkem si sedli na schody u dveří. Já zůstal stát a zachoval si dobrý rozhled. Na plošinu nastoupila také pěkná mladá slečna a chlapec, který celou cestu hrál jakousi hru na tabletu – dle mé interpretace to byla sestra s bratrem – každopádně sedící vandrovníky obšťastnila tím, že na ně několikrát během neklidné jízdy téměř spadla. Po příjezdu Na Knížecí jsme se už jen rozloučili a rozešli se do svých domovů.

Zapsal Mladej Honza

Galerie fotek: Mastník v čase listopadu 16.-17.11.2013

Tour de Beer 16.1.2014 Anděl - Starý Město

Myšlenka putování od hospody k hospodě v naší partě vznikla pochopitelně už dávno před tím, než jsme se rozhodli k pravidelnejm vejletům do přírody. Samotný tvrdnutí v jedný hospodě nás prostě už tak nebavilo a chtěli jsme těch hospod poznat větší množství v kratším čase. Tak před několika lety vznikla tradice Tour de Beer (TdB), jejíž pravidla jsou snad docela jednoduchý.

Předběžně si vytypujeme místo srazu a směr pochodu, pak už jen zbejvá nepodlehnout v každý hospůdce její útulný atmosféře a dodržet pravidlo jednoho piva. Většinou tak projdeme osum až deset hospod a to k uspokojení naší touhy poznávat svět docela bohatě stačí.

Přestože jsem původně neměl snahu tyhle turisticko pivní tahy jakkoliv dokumentovat, při včerejší tour jsem k tomu dostal chuť. Předpokládám, že se nebude jednat o detailní rozbor všech pivních blábolů, který z každýho účastníka během tour padaly, ty jsou právě jedinečným obsahem, kterej by však bylo asi dost obtížný reprodukovat, navíc by to asi mnohdy internet neunesl a raději zůstanou pěkně schovaný v našich hlavách, pokud jsme je někde cestou nevytrousili. Spíš se ale zaměřím na stručnou reportáž o průběhu trasy obohacenou o velmi subjektivní dojmy z jednotlivejch hospod, tedy pokud se týká jejich atmosféry, interierů, obsluhy a nabídky a asi nemůžu vynechat ani komentář ke kvalitě piva, o který během tour právě jde.

Nedělám si iluze, že si vždycky všecho perfektně pamatuju, každá tour je zejména blíž ke svýmu cíli postupně náročnější a tak lidský paměti už pak často chybí zdroje k udržení všech informací. Chtěl bych si ale i tuhle společenskou událost třeba za pár let připomenout, a k tomu by tyhle zápisky snad mohly stačit.

Tour de Beer 16.1.2014
Trasa: Anděl - Starý Město
Účastníci: Erik, Honza (Mladej), Vlasík

Nesešli jsme se, jak bysme si přáli na startu u Anděla, můj chlebodárce měl na ukončení pracovní směny totiž bohužel jinej názor než jsem potřeboval. Doběhl jsem teda do startovní hospody U starýho Kočárka v Nádražní se zpožděním 15 minut. Erik s Honzou už byli v polovině prvního piva Staropramen 10° (jak jinak na Smíchově) a taky už ochutnávali místní nakládanej hermelín. Hospoda je to celkem lidová, nic mimořádnýho se tu neodehrává, ale určitě nás ničím neurazila. Stihnul jsem alespoň malý a už jsme vyráželi do druhýho kola.

Hned za rohem v ulici Vltavská je zajímavější podnik U žíznivýho jelena. To už je přeci jen trochu kultivovaná hospůdka. Pokračovali jsme tentokrát se Staropramenným kvasnicovým ležákem, kterej byl určitě lepší než předchozí desítka. Během studia jídelního lístku jsme s Erikem neodolali a objednali jelení klobásu, kterou hodnotím jako exkluzivní. I několik dalších položek z menu určeného k pivu vypadalo velmi lákavě. Rychlá dohoda nás směrovala podle Honzovejch doporučení dál tentokrát už směrem k centru.

Zakotvili jsme v ulici Staropramenná v hospodě Jamajka. Hned první dojem mi navodil atmosféru studentskýho doupěte, nicméně byli jsme velmi vlídně přijati a obslouženi opět smíchovskou desítkou. Omlouvám se, obslouženi jsme byli pochopitelně usměvavou slečnou, která bleskově doručila půllitry na náš stůl. Kvalita piva zde byla dle možností smíchovskýho pivovaru přijatelná (tak tohle je nepatrný okno, Mladej Honza mě dodatečně upozornil, že jsme v týhle hospodě pili potřižinský pivo, tak se omlouvám). Jídelní lístek jsme tentokrát nezkoumali byvše navýsost uspokojeni luxusní klobásou z předchozí knajpy. Rozloučení s tímhle útulným místem už bylo obtížný, ale pravidla se musí dodržovat.

Naše kroky nás zavedly na náměstí čtrnáctýho října (copak se to asi stalo?), kde naproti kostelu nalézá se podnik velmi moderního střihu s názvem Lokalblok nebo tak nějak. Snaha o originalitu tady útočí ze všech stran, nicméně za kvalitu Plzeňskýho Prazdroje zde mají odpovědnost velmi mlhavou. Z čistě sportovních důvodů jsme pivo dopili a dali za pravdu Honzovi, kterej nás před tímhle místem jako zdejší usedlík a znalec předem varoval. Zavzpomínali jsme taky na Honzu Kaktusáře Šmejkala, s kterým jsme tuhle hospodu navštívili během jednoho z předchozích tour a opouštěli ji i tehdy ne zcela příjemně naloženi, což právě u Honzy zřejmě vyvolalo nepatrně agresivní náladu.

Dneska nás ale Mladej Honza navnadil na následující hospodu U rytíře, která nachází se však odtud celkem daleko a to až na křižovatce Zborovský a Malátový ulice. Cestou jsme tedy váhavě minuli několik podniků, u nichž jsme konstatovali, že za návštěvu vůbec nestojí. Hospdůka U rytíře nás ale skutečně okouzlila a to nejen výzdobou z několika rytířskejch brnění. Jednoznačně se jednalo o vrchol téhle tour a to hlavně z pohledu velmi mateřské a všímavé obsluhy. K postřižinskýmu skvělýmu pivu jsme přidali ještě jeden nakládanej hermelín, kterej byl vydatně naloženej v paprikovým oleji s přebytkem cibulky.Prostě báseň.  (no a tady teda nebylo potřižinský, ale jiný, což si už nemůžu vzpomenout - zase to okno).

Erika hlavně zaujal masivní meč trčící nenápadně zaražen z boku barovýho pultu. Samozřejmě hned zatoužil vytáhnouti jej, což by mu jistě vyneslo minimálně královskou korunu. Jeho síly na to ale už nestačily. Nakonec zasáhla pozorná obsluhující majitelka, jejíž obavy o poškození týhle středověký výzdoby Erika naštěstí zastavily. Statečně přijal skutečnost, že takto se králem nestane, a posléze zde bylo loučení ještě dojemnější než předtím v Jamajce. S hlasitou přísahou, že tuhle laskavou hospůdku musíme určitě ještě někdy poctít návštěvou, jsme se odebrali přes Most legií na pravej břeh vltavskej.

Naše naděje, že další Staropramen už nepotkáme, však byla silně lichá. Nasměroval jsem totiž naší grupu do odjakživa velmi zapadlý a zaplivaný hospody U rotundy v ulici Karoliny Světlý. Tahle zastávka by nebyla nijak zaznamenáníhodná nebýt obrovský placky, která hospodě zprostředkovala jakýsi sportovní přenos. Tohle Erika hodně zaujalo, ale nakonec jsme ho odtrhli s tím, že určitě jdeme do Krásnejch ztrát hned za rohem. Místní Staropramen nás už nijak neoslovil narozdíl od skupiny hlučnejch Dánů, který snad taky fandili těm bláznům v televizi.

Zde však právě přichází naše první zaváhání, neboť po šesti pivech nás nohy nevedly do Erikem vysněnejch Krásnejch ztrát, ale zradivše nás takto prošli jsme hnedle ulicí Konviktskou a zapadli průchodem do hospody Konvikt v ulici Bartolomějský. Tato chyba byla obratem smazána díky bezkonkurenčnímu Plzeňskýmu Prazdroji, což je právě to, co v týhle hospodě skvěle umí natočit na "hladinku". Ačkoliv si naše trávicí ústrojí snad nežádalo zásadního doplnění, každej z nás si objednal i něco k zakousnutí. Kromě utopence a krájenýho bůčku to bylo i místní marinovaný žebro. Přiznávám, že pro mě už se jednalo o porci celkem nadbytečnou, což nebránilo však v jejím vychutnání. Díky tomu se tahle stanice dost protáhla.

Honza hned věděl, jak dál a vedl nás do ulice Husový, kde tušil hospodu U tří růží. Zde měli jsme v plánu okusit místní domácí pivovar, ni nebylo nám bohužel přáno, neboť kasa již sečtena a tečka. Naší nadějí na závěrečný pivo se tak stal kultovní Zlatej tygr. Ani zde však nedostáli jsme cílovýho půllitru. Opět hadr přes pípu a proplachovací hadice. Se skřípěním zubů přesvědčujíce Erika, že ještě jedno musíme, vydali jsme se do pivnice U Rudolfina poblíž Palachova náměstí. A zde konečně náš tour dospěl k cíli. Opět vynikající Plzeňský Prazdroj by byl jistě důstojným finále nebýt Erikova nachlazení, nicméně ukecali jsme ho alespoň na malý. Tímto osmým pivem byl tedy tento tour završen a prohlášen za ukončenej a úspěšnej. Děkuji tedy svejm spolucestovatelům za skvělej večer s velmi hodnotnou diskuzí a těším se na nejbližší další pokračování.

Zapsal Vlasík.

Mastník v čase listopadu 16.-17.11.2013 1.část

Těšil jsem se zas po roce na čundr, tentokrát i s příslibem spaní venku a vaření na ohni, tedy čundr se vším všudy, jak má být.  Od poloviny týdne ovšem mé těšení halily chmury nastupující virózy, které jsem se se střídavým úspěchem snažil čelit až do pátku, kdy už muselo padnout rozhodnutí, a mně nezbylo, než si zklamaně přiznat, že zimní táboření nepřichází v úvahu.  Naštěstí Dlouhej Honza již předem avizoval, že se přidá jen na sobotu, a tak jsem se po jeho SMS pobídce, abych učinil taktéž, rozhodl, že jeden den mě snad nezabije.  Nelitoval jsem, a to ani o nějaké tři dny později, kdy jsem trávil čtrnáct hodin v práci ve zbídačeném stavu z navrátivší se nemoci.

Přimělo mě to zas se jednou zamyslet nad tím, co nás (některé) nutí vyměnit teplo a pohodlí domova za strasti cestování, rozmary počasí, námahu, riziko zbloudění, pádu do vody, pádu ze stromu, pokousání psy, mravenci a kdoví co ještě.  Odpověď je asi nabíledni – jde jednak o chvilkový únik z každodenního stereotypu a za druhé o pocit náhlého nabytí téměř neomezené svobody.   V mém případě se tyto důvody ještě snoubí s hlubokým duchovním prožitkem, který ve mně vyvolává les.  A to všechno dohromady přináší čirou a prostou radost, radost ze samotného bytí, kterou každodenní monotónní koloběh často vytěsňuje.

Je příjemné tuto radost sdílet s lidmi podobně smýšlejícími; obvykle se takové uskupení označuje jako parta.  Neměl jsem to slovo nikdy moc v lásce, někteří mu totiž přikládají význam, pro který bych zvolil jiné pojmenování – stádo.   A není jich málo – na každé akci, která má přinášet chuť svobody, opuštění vyjetých kolejí, duchovní prožitky a radost ze života se najde alespoň někdo, kdo partě implementuje myšlení stáda. Stává se tak třeba ve chvílích, kdy unavení členové uskupení usednou k odpočinku v nějakém příhodném občerstvovacím zařízení.  Běda pak, aby snad někdo trávil chvíli oddychu nad jiným nápojem, než všichni ostatní.  Rázem je z uskupení – nyní stáda – alespoň někým odvržen.  Stereotypy jsou zpět, svoboda ta tam, nemluvě o radosti a duchovním prožitku, a jednomu nezbyde, než si povzdychnout s anglickým básníkem, který možná nikdy neexistoval: „Tired with all these…“

Ale to jsem hned na začátku trochu odbočil, takže zpátky k cestě:

Sešli jsme se (ano, takto má začínat správná kronika) na autobusovém nádraží Na Knížecí v počtu 5:  Já, Erik, Vlasýk a dva Honzové – Dlouhej a Mladej.  Vlastně nejdřív jen 4, Dlouhej Honza nikde.  Autobus přijíždí, popocházíme ve frontě, platíme a nastupujeme, do odjezdu v 8:00 zbývají dvě minuty a Honza pořád nikde.  Prý má načasovaný příjezd metrem přesně v 7:56.  Spoléhá na své dlouhé nohy.  A právem, hanba nám, kteří jsme pochybovali, že to Honza stihne, a zvažovali možnost počkat na další spoj o deset minut později.  Autobus už je na Zbraslavi, Honza ho však svým sedmimílovým krokem vmžiku dohání a usedá na místo, které mu držíme…  No, tak to vlastně nebylo, dostihl autobus ještě před odjezdem a jeho rozzářený úsměv předznamenal den plný příjemných zážitků.

Vyrážíme cestou, kterou často jezdím už po mnoho let na chalupu, takže na vyklouznutí ze stereotypu si musím ještě chvíli počkat.  Zbraslav, Měchenice, Davle, Štěchovice, krásná cesta podél Vltavy, jen kdyby tam nebyly tak dlouhé padesátky a na úsecích mimo obce pořád někdo nezdržoval.  Pak nahoru Štěchovičákem, který jsem před 20 lety po dvou přípravných fernetech vyšlápl na kole na 2 zátahy.  (To jsem ovšem s cykloturistikou začínal, dnes takové kopečky ani neregistruji.)  Nahoře kolem shellky, kde si nikdy nedávejte hotovku, které tam inzerují, ale poslední dobou tu začali prodávat vynikající klobásy.  Porostliny, Nová hospoda, kdysi výborná kuchyně, bohužel už léta zavřená.  Na křižovatce doleva kolem tří honosných novostaveb, které tam za posledních 10 let vyrostly, pěkně na vršku, aby bylo odevšad vidět, že na to majitelé mají, Korkyně, Křížov, Chotilsko, Prostřední Lhota, Mokrsko – za vesnicí je čůrací místo, ale řidič na to očividně nereflektuje, přestože se tam přece dá naprosto v pohodě odbočit na polní cestu, no, snad to vydržím do cíle – Čelina, prudce dolů k Vltavě, Cholíne, stojíš v pěkné dolině, tedy na břehu slapské přehradní nádrže, a zase prudce nahoru a už jsme v Křepenicích.  Teda, myslel jsem, že v Křepenicích.  A vždycky jsem jim tak říkal, ale kluci ráno říkali, že jedeme do Křepenice, takže teď nevím.  Dávám si za úkol tuto toponomastickou otázku objasnit, ale dodnes jsem to neudělal.

V autobuse je horko, strašné horko, neskutečné vedro, ani v mém lehce marodném stavu už mi to nevyhovuje, svlékám svetr, ale pořád je horko.  A když nás autobus vyplivne na krajnici hlavní silnice, vzpomenu si na Tomáše Beránka, který vždycky dětem kladl na srdce, aby v dopravním prostředku odložily bundy, sic jim pak bude venku zima.  Nikdy jsem tomu moc nevěřil, má zkušenost byla, že když je mi zima vevnitř, tím větší mi je pak venku, ale teď musím dát Tomášovi za pravdu.  Je mi zima a pořádná.  Ale možná je to tím, že je opravdu zima a možná taky mým stavem, tak zas nevím.

Do vesnice je to pár set metrů a kráčíme tam celkem natěšení, přestože v duchu všichni tušíme, že to, co bychom si přáli, se asi v sobotu v devět ráno v takové díře konat nebude – a sice otevřená hospoda a něco teplého do žaludku před cestou, na které, jak jsme informováni, už žádné další občerstvovací stanice nebudou.  Ale naděje umírá poslední a vidina kávy nebo čaje u rozpálených kamen nás žene kupředu.  A hospoda tu je a dokonce otevírá dřív, než jsme předpokládali – ve tři odpoledne místo v pět – ale tak dlouho tu čekat přece jen nebudeme.  Hospoda se ovšem jmenuje U Honzy, což vzhledem k faktu, že dva takové máme ve svém středu, vzbuzuje i tak nadšení a probíhá obligátní aranžované focení, které nesnáším, nicméně už jsem se naučil tyto situace vnitřně zvládat, a tak spolupracuji.

Kráčíme dál vesnicí a víme, že je tu ještě jedna naděje, dokonce o poznání reálnější než otevřená hospoda – Smíšené zboží, Sámoška, jak se říkalo za nás, Konzum, jak říkala babička, prostě Krám, jak se tomu označení jednou srdečně smáli nějaké kámošky v Brně, dnes nejspíš Coop, je to celkem jedno, hlavně když tam bude.  A bude, na to vemte jed, v sobotu ráno přece musí mít domorodec i lufťák v takové díře možnost něco nakoupit.  Nebezpečí je teď opačné, než v případě hospody – aby už, proboha, nebylo zavřeno!  Neboť venkovský lid, jak známo, vstává i o volných dnech za kuropění a v devět má hotovo a chudák Pražák se musí přizpůsobit.

Stihli jsme to, bylo ještě otevřeno.  (Jo, je to Coop.)  Za pultem varná konvice, paráda.  Ochotná paní prodavačka bere objednávku na pět káv, povětšinou tureckých, tu já po ránu nemůžu (žaludek) a za momentálních podmínek beru zavděk i břečkou zvanou tři v jednom.  Posilníme se nějakými sušenkami, jídlo máme s sebou a na krámě stejně už není ani houska.

A vyrážíme, teď už opravdu na cestu.  Já s Dlouhým Honzou lehkým krokem, což nám umožňují naše batůžky s potřebami na jednodenní výlet na rozdíl od plné polní ostatních.  Je mi jich trochu líto, tak se nabízím, že mohu někomu něco vzít, nabídku vmžiku využije Erik a předá mi svůj žracák, který mě od této chvíle až do konce výletu potáhne ke straně a potvrdí mi, že čundrácký způsob putování se žebradlem přes jedno rameno a kytarou přes druhé je možná stylový ale silně nepraktický.  Nezbývá než doufat, že se brzy začne s ujídáním zásob.  Mimochodem, kytaru s sebou nemáme, namísto ní se Erikovi alespoň nepříjemně bimbá na batohu zavěšená mandolína.

Opouštíme vesnici za nezbytného doprovodu štěkotu psů, kteří jsou tím sebevědomější, čím mají od kolemjdoucích bezpečnější odstup; tentokrát útok přichází z vysoké zídky nad námi.  Přes jejich hlasité protesty si ty dvě krvelačné bestie fotíme a pokračujeme, asfaltka se vine mírným kopečkem vzhůru a umožňuje pohodlnou chůzi se současným luštěním křížovky v časopise, který si Dlouhej Honza při svém stíhání autobusu ještě asi stačil koupit v metru.  Ukazuje se, že jsme křížovkářští machři, kterýžto pocit nám vydrží, dokud nedojde na heslo „anglicky jachty“.  Nikdo nezná jiný výraz než „yachts“, což tam ovšem nejde, protože druhé je „S“ – poslední písmeno zkratky pesety, o které Erik zaručeně ví, že je PTS.  Mohli bychom se podívat do nápovědy, jaký je jiný výraz pro egyptský kříž, ovšem podle Honzy je nápověda pro zbabělce, a jelikož křížovku v ruce třímá on, je nápověda pro všechny ostatní vizuálně nedosažitelná. Počáteční písmeno je třetím písmenem osobního zájmena na tři, tedy „O“, „A“ nebo „I“ (ono, ona, oni). Důrazně upozorňuji, že rovněž „Y“ (ony), a trestuhodně to netrkne ani mě ani ostatní – již jsme příliš smířeni s myšlenkou, že existuje i jiný anglický výraz pro jachtu a protože vychází něco jako „asets“ nebo „osets“, matně, ale zcela jasně si vzpomínáme, že nějaký takový termín přece známe ze sportovních přenosů.  Nezbývá než potupně volat přátelům na telefonu.  Žel ani anglisté nedokážou pomoci.  Konečně se Vlasýk zmocní křížovky, zbaběle se podívá do nápovědy a rázem je jasno: egyptský kříž je „anch“, značka pesety je „PTA“ a nikoli „PTS“, ukazovací zájmeno je „ony“ a světe div se, anglicky jachty jsou „yachts“.  Není nad to si občas trochu srazit sebevědomí, když vystoupá do příliš závratných výšin.

Mezitím odbočujeme z asfaltky konečně do lesa a rozhodneme se odbočit i z turistické značky po naučné stezce k jedné nebo dvěma vyhlídkám, které jistě slibují úžasné pohledy na zátočiny údolní nádrže.  Cestou se pozastavujeme na kratší i delší přestávky za účelem dohadů ohledně křížovky, chytání internetového signálu kvůli slovníku, chytání telefonního signálu kvůli volání filologům, doplňování kalorií apod., takže když po dvou hodinách zjistíme, že jsme ušli tři kilometry, je nám jasné, že musíme řádně přidat do kroku, abychom stihli alespoň část původního plánu trasy.  A taky dát sbohem Vlasýkovým keškám.

Vyrážíme chůzí tak ostrou, jak nám plná polní většiny členů dovoluje, a konečně si užíváme výhledů a cesty po strmém úbočí nad Vltavou.  Pěšina se stává poněkud exponovanou, svahy prudší, nejobtížnější místa jsou dokonce opatřena řetězy pro usnadnění šplhání i sestupu.  Stávající podmínky mě osobně těší, miluji totiž, když se k pohybu v horizontálním směru přidá i směr vertikální a další rozměr prostoru rozšíří pocit bezbřehé svobody.  Jen je třeba dávat pozor, aby noha neuklouzla po vlhkém listí, slizkém kusu větve nebo volném kameni skrytém pod ním.  Těžko říct, kde by se pak jeden zastavil, jestli ne až ve Vltavě...

Stezka se vine dál a dál úbočím, nahoru a dolů, a ještě zbývá ujít pořádný kus cesty, než se začne vracet zpět na původní cestu, a vzhledem k tomu, jak jsme nezodpovědně naložili s časem během prvních pár hodin výletu, je třeba zvážit další postup.  Já s Dlouhým Honzou totiž musíme být v 18.20 v Kňovicích, odkud nám jede poslední autobus do Prahy, a zbytek party se solidárně rozhodl doprovodit nás až tam (tedy do Kňovic).  Po krátkém zvažování se rozhodujeme pro asi jedinou, i když na první pohled dost šílenou, možnost: vydat se svahem kolmo vzhůru, kde tušíme naši turistickou značku.  Je to téměř nadlidský úkol – sklon nejméně 85° (autorská licence), vrstva mokrého listí, obtížnost se blíží prvnímu horolezeckému stupni, výšku nabíráme doslova po decimetrech, ale nakonec to zvládáme.  Skládám poklonu těm, kteří to absolvovali s plnými polními a mandolínami na nich.  A nahoře skutečně narážíme na naši cestu a ukazuje se, že pro variantu rychlého výšvihu jsme se rozhodli v nejlepším možném místě.  Prostě naše inteligence, zkušenost a důvtip podpořený podrobnými mapami a GPSkami je nepřekonatelný.

Po nezbytném delším oddychu, převlékání a ždímání propocených trik a krátké chvíli další chůze dorážíme na kraj lesa a opět splácíme dluh našemu rannímu flákání se nad křížovkami a svačinami.  Původně naplánovaná cesta se jeví časově nereálná, což kvituji s rozmrzením, vydáváme se tedy rovně přes louky v našem přibližném směru, což naopak kvituji s nadšením, protože správný vandr je po necestách, po cestách chodí turisté a podobná svoloč.  A pohyb otevřeným prostorem ve mně navíc vzbuzuje až euforickou radost, pročež jsem moc rád, že netrpím agorafobií.  Přes louky se dostáváme k lesu a čeká nás překonání hluboké rokle a s ním opět spojený nebezpečný sestup strmým svahem s klouzajícím listím, větvemi, kameny.  Opatrně se spouštíme, nohy zůstaly celé, stejně jako mandolíny, ale dole se nám do cesty postavil potok.  Už jsem dlouho nešel po kládě přes vodu a přemýšlím, co budu asi dělat, až tam žuchnu, netuše že mě tahle situace čeká dnes ještě dvakrát.  Obezřetně soustředěně drobnými krůčky se mi podaří nezmáčet se se všemi věcmi, ostatním taktéž.  Chvíli postupujeme podél potoka a pak nás zase čeká výšvih ze dna rokle nahoru, ale už to není tak prudké.  Cestou si vychutnávám netradiční pohled shora na Dlouhého Honzu, který volí cestu erozní rýhou. Stará zasypaná kamenná přehrada zarostlá mechem je velice esteticky zasazená do krajiny, pastva pro oči (mimoumělecké výtvory člověka se často vyrovnají i kráse přírody) a o kousek dál narážíme na muže s motorovou pilou, co má opodál zaparkovanou čtyřkolku. No, možná měl jen křovinořez, ale i s tím se dá nadělat pěkná paseka.  Nicméně se z něj nevyklubal sadistický vrahoun, ale příjemný venkovan, který přes to, že trávil sobotu v práci, nám ochotně sdělil radostnou zprávu, a sice že v Radíči funguje hospoda, která by dnes díky právě probíhajícímu honu navíc měla otevírat dřív než obvykle, čímž nás příjemně povzbudil před posledním úsekem výstupu.  Ještě na chvilku odpočineme na kraji vsi Žďár na anglickém trávníčku obklopujícím kravín (já vím, že to zní divně, ale namouduši to tak bylo, kluci to potvrdí), odpočinek rovněž využijeme k posvačení, protože do hospody se nevyplatí jít s prázdným žaludkem, aby tam jeden nenechal majlant, a navíc netušíme, jestli budou vařit.  A pak už pohodlnou cestou z mírného kopečka dorážíme do Radíče a snadno nalézáme slibovanou hospodu a mé čichové receptory jednoznačně registrují vůni bramboračky linoucí se z otevřených oken.  Do otevírací doby jsme se sice netrefili, ale dobře víme, že sem houfně míří zabíjením zvěře vyčerpaní myslivci ze všech okolních lesů, a tak se ten nejvýřečnější z nás (tuším že Erik) jde zeptat a přináší dobrou zprávu – můžeme posedět, dokud lovci nedorazí.  A to bude tak za hodinu.  Ideální doba na uhašení žízně, možná i hladu, krátké posezení, odpočinek, a pak rychle vyrazit dál, než dojde na přímočaré výměny názorů ohledně zelí a šípkové omáčky.

Hospodský je příjemný a ochotný a za chvíli na stůl mezi piva a čaj přihodí ošatku s pečivem.  Vlasýk povzbuzený náhlou pohodou, soudržností party a několika loky moku, na který se těšil, se poněkud neotesaně zeptá, jestli k tomu pečivu jako ještě něco bude.  Hospodský je profesionál a bez mrknutí oka a s naprostou samozřejmostí přitaká, že bramboračka (mé čichové buňky se nemýlily).  A tak se za chvíli cpeme naprosto vynikající domácí bramboračkou, ve které stojí lžíce, a k tomu přikusujeme úžasné domácí housky.  Prostě dokonalá pohoda, která přišla přesně v tu správnou chvíli.  Pak ještě káva, a protože hodina je pryč (jak ten čas někdy rychle letí…), platíme a uvolňujeme prostor účastníkům hlavní akce večera.  A venku už se srocují, ze všech stran, mají flintičky, a my jsme rádi, že když vyrážíme opět do lesa, myslivci už sedí v hospodě.

Kráčíme údolím Mastníka po tolik známých loukách k tábořišti.  Byl jsem tu naposled už před pěknou řádkou let a na první pohled je vidět, že nedávná povodeň s malebností údolí značně zamávala.  Živlem rozryté koryto a vyvrácené stromy kdysi je lemující už moc nepřipomínají Sluneční zátoku.  A také víme, že voda vzala všechny lávky, a protože se chceme dostat na druhou stranu (kluci tam chtějí spát a my s Honzou bychom se také rádi podívali na naše někdejší tábořiště), je nám jasné, že tento problém budeme muset řešit.  Což nebude úplně jednoduché, jak vidíme, když dorážíme na místo.  Proud je prudký a místy hluboký, žádný vhodný strom přes potok, prkna a latě z bývalých lávek volně roztroušené kolem potoka moc slabé a krátké, pneumatika od traktoru se také nejeví jako moc vhodná.  Nakonec se někomu podaří najít dostatečně masivní trámek, který poslouží jako základ našeho ženijního díla.  První se po něm odváží přejít Mladej Honza a na druhé straně si je možné zapůjčit ze skladové hromady nynějšího tábořiště další vhodné stavební dříví (jestli ho tam pak vrátili, nevím), a za chvíli je lávka hotová, stabilní, pevně ukotvená, bezpečná.  Ale raději nechávám na místě své zavazadlo s veškerými doklady, penězi, telefonem, doufaje, že to nikdo neukradne.  A jsme na tábořišti.  Po zevrubné obhlídce musíme zkonstatovat, že za nás to bylo mnohem hezčí.  Potok z malebné louky za léta odkrájel značné kusy, chybí stinná zákoutí stromů, nevzhledná, od traktorů rozrytá cesta k latrínám na místě bývalé pěšinky…  Nic moc.  Ale třeba když to v létě trochu zaroste, je to lepší.  Marně se snažím najít studnu, kterou jsme tu kdysi vlastnoručně hloubili (bez jakéhokoli povolení apod. – to byly časy!), asi je ukrytá v křoví pod hromadou uskladněných stanových podsad, což je samozřejmě rozumné.  Kluci si ještě předpřipraví spaní – položí na zem nějakou desku ze stlučených prken (netuším, jak se na to chtějí všichni tři vejít) a protože je tma na krku, je nejvyšší čas vyrazit na naši (tedy moji a Dlouhánovu) dnešní poslední etapu.

Těšil jsem se na vyhlášenou erozní rýhu Tomáše Beránka, ale ta prý teď končí někde před vesnicí mezi oplocenými pozemky, tak volíme cestu přes louky.  A ejhle, ještě pár opozdivších se myslivců číhá na kraji lesa, a protože už se stmívá, raději děláme při chůzi trochu hluk, no, trochu větší.  Dva tři kilometry máme rychle za sebou a už procházíme kolem pozemku starých Pudilů, na kterém se kdysi pásly ovce a uprostřed byl zaparkován hausbót (jeden nikdy neví, kdy může čekat potopu světa), ve kterém jsme měli přes rok uskladněný tábornický materiál.  Který z těchto pozemků plných nově vystavených rodinných sídel to je, ovšem nejsme schopni identifikovat.

V kulturáku je akce, ale víme, že o trochu výš by měla být hospoda u Šimků, a ta tam opravdu je, sice ne tak úžasná jako ta v Radíči (ovšem to byla jiná liga), ale vcelku příjemná.  Usedáme a z kluků, kteří si před dvěma hodinami stavěli lávku přes potok, jsou opět chlapi a k těm patří půllitr na stole, vzájemné hecování a obvykle trocha toho nadávání na politiky, Evropskou unii a vlastní manželky.  Teď ale běží televize a v ní čtyřhra finále Daviscupu, který máme dobře rozehraný, takže po očku sledujeme a snažíme se přes celou délku lokálu přečíst výsledek.  Teda jen někdo, někoho sport nezajímá, na což má samozřejmě nepopiratelné právo.  A čas ukrajuje poslední minuty a my s Dlouhánem se už musíme vydat na zastávku, takže loučení – pochopitelně chlapské, bez slz a sentimentálních řečí, jak se na momentální prostředí sluší – dvě minuty z kopce na náves a za chvilku už nastupujeme do autobusu.  Ještě se cestou přes telefonní internet přesvědčíme, že čtyřhra dopadla dobře, což, jak již teď víme, bylo předznamenáním druhého triumfu našich tenistů v neoficiálním mistrovství světa družstev v řadě, a pak už to za příjemného hovoru i mlčení dokodrcáme zpátky do Prahy a k rodinám.

Zapsal Luděk

Galerie fotek: Mastník v čase listopadu 16.-17.11.2013