V Berouně jsme přestoupili na další vlak a připojil se k nám ještě Honza (Kaktusář). Vláček už byl celkem volnej, takže jsme se rozložili pohodlně a ochutnali si vzájemně všechny whisky, co kdo měl s sebou. Dlouhán nám přečetl první kapitolu z knížky Mikiho Ryvoly Tom Kečup a pes Vorčestr. Bylo to něco o tom, jak ten Tom chtěl kopat zlato v nějaký jeskyni, koupil si trhavinu, ale v těch plechovkách byl asi kečup a když to bouchlo, tak se všude kolem rozstřík (ten kečup naštěstí).
Ze stanice Svojkovice putovali jsme už směr tajemný hřeben Radeč. Pobavila nás zastávka na koupališti, kde jsme testovali skluzavku a skokanskej můstek - naštěstí jen nasucho a bez zranění. Přešli jsme hlavní silnici a vydali se po modrý turistický značce směr Holoubkov. U dálnice jsme značku opustili a podchodem prošli na druhou stranu, kde jsme v okolí kopce Chlum našli značku zelenou, ta nás pak dovedla k Trnovskýmu rybníku.Odtud pokračovali jsme po značce žlutý a pak už jen přímo lesem až na vrchol Rumpál 639 m.n.m.
Na tomto zalesněným vrcholku vypukla svačina, vyndali jsme chleby i konzervy a pustili se do jídla. Je možný, že právě vůně našich pokrmů přilákaly zřejmě zatoulanýho pejska neurčitý rasy. Samozřejmě se mu podařilo něco vyžebrat, proto taky odhodlaně pokračoval s náma další cestou. Zkoušel jsme volat na telefonní číslo, který měl v kapsičce na krku, ale telefony zvedala jenom schránka.
Z Rumpálu jsme sešli k zelený značce poblíž osady Sklená Huť a po značce opět stoupali do kopce směrem k radečskýmu hřebeni. Hřebenová cesta nás provedla přímo přes vrchol Radeč (721 m.n.) a posléze i vrchol Brno (718 m.n.m.), kde je teda dost nevzhlednej vysílač. Z časovejch důvodů, neb už se šeřilo, jsme už nestihli navštívit pozůstatky zříceniny Radeč a nasměrovali jsme se po červený značce z kopce dolů do obce Těškov.
V obci Těškov měla zaručeně bejt otevřená hospoda - a taky byla. Přijala nás velmi vlídně včetně široký nabídky občerstvení. Ti z nás, kterým večer vycházka končila, vydali se pak po silnici do Holoubkova, odkud se měli dostat vlakem zpět do Prahy (v případně Honzy Kaktusáře do Berouna).
S Erikem a Dlouhánem jsme v hospodě zůstali a s postupným opadáním zábran jsme se nenápadně vetřeli do přízně skupinky u sousedního stolu, která jala se produkovat hospodskou kántrytrempfolkovou hudbu. Nakonec jsme si s nima fajn zahráli a zahalekali. Akorát Dlouhán měl během tý doby trošku umakartovej výpadek, z toho je vidět, jak kdo z nás opravdu těžce přes tejden pracuje...
Pokročilá hodina místní servírku vůbec nezneklidňovala a tak pouze upadající konzumace donutila jí dát nám sbohem. Před tím se ještě zkoušela domluvit s jedním členem naší už spřátelený hudební formace, aby svojí útratu zaplatil pokud možno jinak než telefonem (myšleno asi jako zástava). Nakonec úspěšná přišla zkasírovat i nás. Nepatrně ji vyděsilo, když oznámivše Dlouhánovi jeho dlužnou částku zaslechla jen jeho zívnutí: "kde mám telefon"? Peníze jsme ale naštěstí měli všichni.
Venku před hospodou bylo už docela mrazivo, Dlouhán však ještě musel vyřídit několik sáhodlouhejch mezinárodních hovorů zřejmě až někam do Austrálie. Kamarádsky jsme čekali, až jeho útroby přestanou vydávat svůj obsah a pak se společně po žlutý značce vydali hledat nocleh směr místní hřbitov.
Lesík za hřbitovní zdí zdál se útulnej, takže jsme celkem rychle zalehli ani plachtu se neobtěžovali natahovat v naději, že k ránu žádnej déšť nepřijde - a taky nepřišel.
Ráno bylo jako každé jiné, ani zima moc nebyla, takže snídaně ve spacáku byla příjemná. Žlutá a posléze modrá značka nás dovedly do vesničky Sirá, kde pochopitelně v neděli ráno chcíp pes (no, možná už mnohem dřív), ale žádný zázraky jsme fakt nečekali. Z vesničky už jsme mimo všechny značky šli po silničkách mezi polema kolem Cekovskýho rybníku pochopitelně přes vesničku Cekov, až dorazili jsme do cíle v Kařezu.
Místní hospodu jsme testovali s Erikem už během akce Mystery of hanged witch v květnu 2013, takže restaurace tato nemohla ani dnes ujít naší pozornosti. Byla opět velmi útulná a ochotná. Vlakem zpět na Smíchov jeli jsme velmi hladce a úspěšnej vandr jsme pak zakončili v nádražce na Smícháči (nikoliv však pokřikem, ale obvyklým utopencem).
Zapsal Vlasík
Žádné komentáře:
Okomentovat