Sešli jsme se v sobotu 1.12.2012 v 9 hodin v hale Smíchovskýho nádraží v počtu čtyři: Erik, Luděk, Dlouhán a Vlasík. V očekávání tvrdejch mrazivejch podmínek jsme si vzájemně pochválili svojí výstroj a další vybavení.
U pokladny jsem zakoupil skupinovou jízdenku do stanice Příkosice přo všechny čtyři vandráky v ceně 348,- Kč a vydali jsme se hledat nástupiště III, z něhož měl odjíždět mezinárodní rychlík Franz Kafka, což je jméno, který jistě v souvislosti s českýma drahama navozuje lehký mrazení v zádech. Přesně v 9:13 se rychlík dostavil k nástupišti a skutečně v 9:15 přesně na čas s náma odjel směr Rokycany. Na mě jako velmi svátečního klienta ČD čekalo příjemný překvapení v podobě bleskový nabídky nápojů na palubě vlaku za poměrně lidový ceny, což jsme spolu s Erikem neváhali využít.
Cestou jsme si ještě vzájemně upřesňovali, co s sebou všechno máme potřebnýho k přežití v mrazivejch dnech a noci. Erik nás v pozvánce na vandr vyzval, abysme si každej vzali s sebou nějaký pivo na cestu, sešli se nám teda nějaký prazdroje, budvary a radegasti, takže jsme se hned ve vlaku příjemně občerstvili. Pokračovali jsme ještě konzumací osobních destilátů samozřejmě nejraději s využitím erikových úžasnejch nerez panáčků, který má v cestovním balení vždycky po ruce. Snad to pro naše spolucestující nebylo moc náročný...
V Rokycanech jsme přistáli snad s dvouminutovým předstihem, kterej jsme ovšem hravě smazali blouděním v podchodu a hledáním nástupiště, z nehož měl odjet vlak do Příkosic. Když jsme ten správnej vlak našli, jelikož na celým nádraží po odjezdu Franze Kafky už zbyl samotřejmě jen jeden jedinej vlak, usadili jsme se vevnitř. Pokračovali jsme pak spokojeně v konzumaci svačinek a nápojů, což u vlakový čety vyvolalo takovej ohlas, až nás neváhali upozornit, že pod naší sedačkou nachází se právě nádrž zachycující odpad z toalety (doslova bylo řečeno bedna sraček). Nicméně do Příkosic jsme přijeli opět nudně přesně načas.
Z příkosickýho nádraží jsme vyrazili přes pole směrem Vísky a Trokavec. Cesta směřovala do lesa, kde se nachází bejvalá zřícenina Homberk. Zbyla zde však už jen původní skála. Názorně jsem zde ukázal Luďkovi, jak se hraje geocaching a lognul jsem první kešku. Dále jsme směřovali po silnici k obci Trokavec, kde v části obce zvané Pančava nachází se hospoda, o níž bylo předem zjištěno, že má bejt údajně otevřena denně.
Hospoda s honosnym názvem Lidový dům sice zprvu zvenčí vypadala nepřístupně až odpudivě, ale vzápětí jsme zjistili, že je skutečně otevřena a navíc vevnitř velmi útulná, příjemně vytopená a nezahulená. Obsluhující pan a paní byli zde velmi vstřícní k pocestným, kteří, ač ještě ne zdaleka zubožení, nevypadali však dosti civilizovaně. Nabídnuta a konzumována zde byla domácí česnečka a domácí klobása, obojí velmi chutné, zalito a spláchnuto několika budějickými pardály. Pán se vyptával, kam že to máme v týhle zimě namířeno. Chlubili jsme se, že nejbližší cíl jsou právě Padrťský rybníky, na což suše konstatoval, že tam lesáci právě při odbahnění rybníka utopili bagr. Z týhle téměř rodinný domácí atmosféry nechtělo se nám vůbec odcházet do krutýho mrazu, nicméně cílem vandru určitě nebylo zkejsnout v první knajpě. Proto neohroženě jsme vydali se opět vpřed přes ves Trokavec směr právě Padrťský rybníky.
Cesta nás samozřejmě zavedla do vojenskýho prostoru Brdy, kde však již dnes vládne mír a soboty a neděle již jsou ku pocestným, cyklistům a všem jiným turistickým a houbařským hmyzům zcela přívětivý. Podařilo se nám zkontrolovat kótu 707 Okrouhlík, kde podle Erika kdesi měl stát jakejsi americkej pan radar. Já si tyhle údaje nepamatuju a nikdo další to na místě taky nerozporoval, ale píše tento blog jsem si nyní ověřil, že skutečný pan u.s. radar měl stát kdesi na kótě 719 poblíž vesniček Teslíny a Míšov, takže těsně vedle Eriku...
Další pochod již směřoval k Padrťskejm rybníkům a kromě neúspěšnýho odlovu kešky by byl asi docela nudnym polykáním kilomterů našima nohama, kydyby však na skupinu nedolehla únava a z ní zřejmě pocházející halucinace. Silnička vedoucí lesem byla rovná jako mlat a rozhled asi na kilometr dopředu. Najednou Dlouhán zbystřil a vzápětí se ptal, jestli jsme taky viděli ten autobus, kterej podle něj měl projet křižovatkou v dálce před námi. Nikdo jinej ho ale neviděl. Vzápětí proti nám přijížděl pán na kole, Erik neváhal a zeptal se, jestli taky neviděl ten autobus tam vepředu. Pán chvilku vypadal, jako by mu právě měly vypadnout oční bulvy, zalapal po dechu, zavrávoral na byciklu a odpověděl, že žádný autobus určitě neviděl, načež raději rychle šlápnul do pedálů a zmizel v dálce. Vypadalo to jako záhada, během přibližování ke křižovatce však projela už jen zablácená tatra.
Dorazili jsme konečně k hrázi horního rybníka. Dva bagry v dálce uprostřed bahnitý pláně usilovně pracovaly na odbahnění týhle beznadějně obrovský plochy. Zřejmě byl již i utopenej bagr navrácenej do práce. Lehká svačinka nás osvěžila a došlo i na poslední plechovky piv. Jeden budvárek však Erikovi nečekaně vyklouzl z ručky a po přistání na hrubým asfaltu, kterej plechovku na mnoha místech prorazil, začal syčet a prskat pivo všema směry. Takhle bídně skončil život našeho posledního piva. Alespoň se zdařilo najít místní kešku.
Silnička nás vedla dál a odpolední slunce v krajině lehce poprášené sněhem příjemně hřálo. Místama se válela tajemná mlha a z otevřenejch prostor luk jsme postupně směřovali zpátky do lesů. Po setmění jsme se rozhodli směřovat na Dobřív radši jistou cestou, než hledáním pěšinek přes kopce a lesy. Cesta už konečně vedla dolů z kopce směrem na cílovou vesničku. Když už byla tma jako v pytli, najednou se proti nám vynořily dvě postavy, zřejmě místní obyvatelé venčící dva pejsky. Po tomhle leknutí objevilo se v dálce pod námi konečně světýlko. Těsně před začátkem vesnice prozkoumali jsme vedle cesty místečko, který se jevilo jako dostatečně rovný a suchý takže ideálně určeno k přečkání noci, ale řekli jsme si, že ještě uvidíme. Pak už jsme prošli vesnicí Dobřív až k restauraci Hamrovka.
Restaurace to je na místní poměry celkem luxusní, možná i proto byla právě úplně prázdná. Seděli jsme docela sami v koutku u stolu a celkem příjemně se najedli. Zábava v tomhle podniku ovšem na bodu mrazu. Na Luďkův návrh, zjistili jsme, že zde nabízí ubytování asi za 350,- za osobu. Luděk se poté vydal zjistit podmínky ubytování v nedaleké noclehárně místní sokolovny. My ostatní jsme se z Erikova podnětu taky zvedli, že přemístíme se do sousední staročeské hospůdky v očekávání nepatrně záživnějšího průběhu večera. Cestou jsme ještě prověřili, že vedlejší bufáč otevírá už v šest ráno, takže po noci venku by to bylo asi příjemný zahřátí.
Luděk za námi dorazil už tam a zjistil, že neochota obsluha noclehárny nezakládá pražádnou šanci na využití tohoto azylu. Na telefonický dotaz, zda by se mohl ubytovat, dostalo se mu odpovědi, kolik si asi myslí, že je hodin. Mohlo bejt tak půl osmý, ale paní zjevně nepočítala s tim, že by v tuhle hlubokou noční hodinu dostavila se k ubytovně přijmout a zkasírovat čtyři promrzlý a unavený pocestný.
Seděli jsme v hospůdce, kde byla hodně příjemná venkovská atmosféra. Hospoda vysloveně žila a i nás jako cizí vetřelce přijala smířlivě. Obsluhující slečny tvářily se obě dvě velmi přívětivě a nedaly nám nijakou příležitost pohledět na dna svejch sklenic. Okamžitě zjevovaly se znova a znova s dalšíma rundama piv. Posléze sousední stůl obsadila partička mládeže s několika hudebními instrumenty. Přestože nám poskytli celkem široký možnosti kritiky jejich produkce, nejednalo se o nic vysloveně pohoršujícího. Nakonec se to v našem hodně unaveným a jemně připitým stavu dalo vydržet.
Luděk se opět pokusil vznýst směrem k obsluze dotaz na možnosti ubytování. První reakce byla dost negativní s tím, že pokoje nad hospodou jsou sice k dispozici, ale není v provozu topení. Poté, co Luděk uplatnil svoje osobní charizma a fluidum, podařilo se slečně objasnit, že i pokoj bez topení je lepší než noc v mrazu pod stromem v lese. Nabídka zněla na 50,- kč za osobu a byla náma obratem přijatá. Dlouhán už trošku umakartěl na stole, tak to šel radši hned zalomit. S Luďkem a Erikem jsme dál seděli a čekali, kdy nám obsluha naznačí zavírací hodinu, ale bylo to beznadějný. Kolem půl druhý jsme to vzdali a přestože hospoda pořád žila a holky chtěly pořád nosit další pivo, šli jsme na kutě. Pokojíček nad hospodou byl opravu vymrzlej, ale za ty peníze nakonec zlatej.
Noc byla divoká, vzájemně jsme si ráno vynadali, že nikdo z nás vlastně nespal, protože všichni ostatní nesnesitelně chrápali. Asi po devátý, když jsme se dobalili, vrátili klíč od domu, vyrazili jsme směrem k bufáči. Zatímco hospoda byla samozřejmě tichá, v bufáči to pro změnu žilo. Vypadalo to, jako by se strejdové z hospody nad ránem jenom přesunuli, zdravili nás popíjejíce svoje lahváče, jakoby ani nešli spát. Dali jsme si srabsky jen čaje a kafe, Luděk ale ještě zatoužil po ranním loupáčku. Byli jsme nasměrováni na místní sámošku, kde si koupil aspoň normální housku. Poté už jsme šlapali směr vrch Žďár.
Cesta na Žďár byla strmá, ale celkem rychlá. I jinejch turistů tady bylo celkem dost. Na vrcholu jsme stanuli asi někdy po jedenáctý. Erik neodolal a zapsal svuj úžasnej turistickej výkon do vrcholový knihy. Svačinka opět přišla k chuti a podařilo se nám na liháči uvařit i čaj. Další cesta už vedla zase dolů směrem do Rokycan. Cestou jsem si lognul tři kešky, rozhlídli jsme se z několika romantickejch skalních vyhlídek a najednou jsme byli zase dole na poli pod kopcem.
Další pouť k Rokycanům byla celkem nezáživná až vysloveně nudná. Přes město jsme natěšení na pořádnej hospodskej oběd došli k nádraží, zakoupili jizdenku a vydali se hledat vytouženou hospodu. Místní nádražka nenabídla kromě piva ani utopence ani párek. Usoudili jsme, že je nutný hledat stravu někde ve městě. Cestou k náměstí jsme minuli hotelovou restauraci, kam jsme se ale s ohledem na náš zevnějšek neodvážili vstoupit. Kebab, picérie a čína na náměstí nás teda taky nenadchly. Beznadějně zavřená hospoda v sokolovně, což je v neděli odpoledne skutečně nelogický, nás otráveně nasměrovala zpátky k nádraží. V posledním zoufalství jsme začali házet mince do automatu na kafe. Do kalíšků ale nakapala jenom lehce zahnědlá vlažná břečka, takže o kafi nemohla bejt vůbec řeč. Znechuceně jsme kalíšky směrovali do nejbližšího koše a totálně otrávený z tohodle nehostinnýho místa jsme se odebrali hledat nástupiště.
Rychlík byl samozřejmě docela narvanej. Erik s Dlouhánem se vecpali v jednom vydejchaným kupé na klín nějakejm chudákům, co tam právě seděli. Erik nám nabízel, že se taky ještě vejdem, což jsme s Luďkem ze slušnosti ke spolucestujícím odmítli, takže nás čekala jen asi hodinka stání v chodbičce, kudy několikrát procházel průvodčí, kterýmu by chodbička nestačila ani kdyby byla docela prázdná. Občerstvení se tady nekonalo, rychlík, zřejmě nebyl mezinárodní, takže se zde nevyskytli žádný gewicht passagiere, tudíž žádnej zájem ze strany čd kateringu. Nicméně vlak dospěl ku Smíchovu opět na minutu přesně a nám zbylo jen spravit si náladu po hospodským neúspěchu v Rokycanech.
Nádražní hospůdka na smícháči je překvapivě na úrovni, žádnej zaplivajnej pajzl, ale celkem slušnej podnik, kde utopenec znamená, že dostaneš na talíři dva celý buřty, pivo tady taky lítá docela rychle, takže jsme se ani moc nerozsedli. Pak už nastal čas loučení a slibů, že si to v teplejším počasí všichi moc rádi zopáknem včetně toho venkovního noclehu. Čili se nám rýsuje zase jedna opruzující tradice, nicméně se taky těším na pokračování, snad už na jaře.
Děkuju teda všem ostatním spolučundrákům za povznášející a osvobozující víkend v přátelský náruči brdskejch lesů, skal a útulnejch venkovskejch hospůdek.
Zapsal Vlasík
Galerie fotek - Bylo nás čtyři aneb zimní čundr v Brdech 1.-2.12.2012
