Letní čundr - Na břehu řeky Sázavy po třistatřiatřicáté... 27.-28.8.2013

Sešli jsme se výjimečně jinak, než obvykle – v Čeřenicích. Sraz byl ovlivněn:
a) Meteorologickou situací (která by se již téměř dala nazvat tradiční)
b) Faktem, že letním vandrem vprostřed pracovního týdne většina boys z mailing listu nebyla nadšena.

Dorazil jsem z práce a přivítal mne rozzářený vnouček Martin a taky Vlasýk s výrazem č.5 (milý, srdečný, jen lehce znechucený životem). Radost mu neudělal ani fakt, že vyhrál lehce soutěž o nejlépe sbalenou usárnu, ani prokazatelná skutečnost, že venku momentálně jen lehce mží.

Prohlédli jsme na netu situaci na meteorologickém radaru – celé to vypadalo, že magnet na dešťové mraky je uložen někde na soutoku Sázavy a Blanice, zbytek Čech a Moravy tonul v odpoledním slunci… Zvážili jsme situaci a dali dešti půl hodiny, maximálně hodinu. Za tu dobu jsme stačili vyplenit mladým ledničku i chlebovku a rozdělit se o nezbytnou proprietu – místo deštníků – o čepice. Vlasýkovi nebyla modrá dost dobrá, tak vyfasoval černou ryvolovku.

Pak jsme již vyrazili v houstnoucím dešti notorickou (pardon – notoricky známou) cestou do Ledečka – nádraží. Cesta nám dobře ubíhala, inu těšili jsme se na hospodu u nádraží…

BYLA ZAVŘENÁ – bylo úterý – a nádražní hospody přece běžně mají od pondělí do čtvrtka zavíračku (následovala krátká debata nad tím, zda někdy vůbec v Čechách byl kapitalismus...) Omrkli jsme jízdní řád a vyrazili ve stále vydatném dešti do Ledečka – vesnice. Zde jsme se chystali zajít do tradiční hospody pana Nováka, jenže jsem si vzpomněl, že dlužím za odvoz fekálií a nemám u sebe zrovna volných dvanáct stovek… Takže jsme šli do Alexu, kde jsem tušil haldu veselých vodáků a zejména ztepilých vodaček  z místního vodáckého tábořiště. Tábořiště bylo prázdné a hospoda vypadala nevábně. Ale to nic, šlo se nám dobře, tak jsme to obrátili proti proudu na Rataje. Na Kuchelníku je přece taky tábořiště a slušně tam vařili…

Kuchelník byl zcela bez známek života, jen voda, bičovaná proudy deště, si to pádila přes jez.

Udělali jsme bleskovou válečnou poradu a rozhodli se pro cestu na Rataje- rozcestí. Jednak se nám nechtělo šlapat nahoru na ratajské náměstí, jednak tam je přece na tábořišti u Břečků taky dobrý stánek… no – a kdyby byl náhodou zavřený, pojede vláček proti proudu řeky, naším směrem…

BYL ZAVŘENÝ a déšť neustával. Za chvilku jsme proto seděli ve vlaku a povídali si s bodrým štíplístkem. Po pár kilometrech jízdy jsme vystoupili v legendami opředeném Soběšíně, před kterým jsme všichni tři (ano, i zaměstnanec drah tisknul nos k zamženému okénku a vyhlížel světýlko hospody u Pudilů) vyhlíželi a komentovali, zda svítí hospoda. Svítila. Došli jsme k ní, déšť se zmírnil a za chvíli byl zmírněn i náš hlad a žízeň – bylo to tam parádní!

Dvojitý utopenec a družstvo piv nás uvedly do stavu trampské blaženosti, tím spíš, když nás vlídný personál lákal ku dalším /kulinárním/ orgiím, které jsme moudře odložili na zítra.

Když se začaly v knajpě dávat židle na stůl, zaplatili jsme a vyrazili vlhkou nocí do tmy, směr Mazourov. Cestou jsme vyhlíželi osamělé chatařky, zaměstnankyně opuštěných letních táborů atd. Svítili jsme si baterkami – Vlasýkovou čelovkou a mou speciální pro přežití / nabíjení na kličku, které speciálním vysokofrekvenčním zvukem upozorňuje mj. zvěř, že jdeme…

Po třech kilometrech proti proudu hučící Sázavy jsme dorazili na horní louku pod Mazourem, kde jsme- mimo jiné i vlivem informací z pozemkového katastru – zabivakovali.

Před kapkami deště nás k úkrytu vybídl rozložitý dub, jehož větvi jsme užili k zavěšení celty.

Brzy jsme již leželi ve spacácích a dívali se na temné nebe, směrem k tušeným milionům hvězd.

Ráno jsme se probudili a chvilku nepršelo. Vlasýk složil základní verše k vandrovní písni:

Chceš se toulat kolem Sázavy
Sedět v saku tě už v práci nebaví.

A Erik postupně dobudoval další pokračování:

Kapky deště – brodit blátem – vůbec nevadí
Ráno smýváš rosu z kapradí
V hospodě Ti rádi poradí… (pokračování bylo složeno později)

V poetické náladě jsme posnídali ve stylu „všechno všem“, sbalili a s pohledem na slunce, které již bylo rozzářené za mraky, jsme vyrazili zpět k Soběšínu. Začalo pršet.

Nevadí, při kecání a sběru hub u cesty stojících nám to uběhlo a za chvíli jsme seděli u kiosku u řeky v Soběšíně (provozován majiteli hospody u Pudilů). Pivo a káva, podávaná se slanými tyčinkami nás naladily stejně dobře jako slunce, které rezolutně rozhrnulo mraky a začalo nás pálit svými paprsky… Pohoda.

Pohoda pokračovala – přesunuli jsme se do lokálu u Pudilů, kde jsme zkoumali rozsáhlý jídelní lístek. Vláďa nakonec dal místní specialitu – domácí burger-king s hranolky, já chtěl původně jít na jistotu a dát standardní prasečí řízek, jenže jsem byl ukecán na řízek kančí s bramborem. Jídlo bylo vzácně lepší, než pivo! Po obědě jsme radostně vyrazili slunečním dnem vzhůru od řeky ze Soběšína na silnici ku Šternberku. Cestou sběr ovoce z obtěžkaných stromů a povídání o čundrech minulých i budoucích.

Nad Šternberkem přešli státní silnici a vyrazili polní cestou k lesu a dolů do údolí potoka. Zde Vlasýk naplánoval cestu – cross, což byla především diretissima lesem a la Kidův Island (stromy jak tráva, když na ně sme šáhli...) Ale asi po půl hodině lození jsme byli na horní louce, směrem k Malovidům. Po zabláceném strništi jsme pak došli  k cestě s červenou turistickou značkou od Šternberka na Malovidy.

Jenže čundrákovi široké a jasné cesty nesvědčí a my tedy značku opustili a dali se nejistou chůzí čerstvou oranicí směrem nad řeku, na skály. Po čtvrthodině chůze skutečně dorazili na skály s vyhlídkou na řeku a Vrábov. Krása. Pak jsme na popud jednoho člena výpravy opustili standardní cestu a slezli prudkým svahem mezi skalami dolů k pěšině nad tratí. Bylo to dost zajímavé, půda nám ujížděla pod nohama - a my s ní. A na pěšině ležely popadané stromy, které se jen obtížně překonávaly… Nicméně nás cesta brzy dovedla k zastávce Malovidy a u ní mile lokalizované hospody v rekreačním středisku. Zasedli jsme a velmi milá servírka nás mile obsloužila.

U druhého piva jsme začali řešit další cestu. Původně navrhovaný brod řekou se Vláďovi příliš nelíbil – a ani Erik na tom posléze netrval. Rozhodli jsme se pro cestu po pravém břehu na Rataje. Erik si hrál s netem a koukal na radar – nejprve to vypadalo, že nikde ani mráček – když jsme ale obrazovku refrešli, opět se potvrdil magnet na déšť na soutoku Blanice a Sázavy, tedy přímo u nás. Jeho existence byla empiricky ověřena – slunce zašlo a brzy začalo opět pršet.

K Ratajům se dalo jít dvěma cestami. Po cestě přes ves Malovidy, nebo po trati. Protože nebyla shoda, jakou zvolit, házel Vlasýk desetikorunou (Erikovou). Padla nám cesta do kopce přes ves. Když jsme zaplatili, rozloučili se s oběma servírkami a zbytkem hospody včetně psa, vyrazili jsme nikým nevolenou cestou po trati (aspoň je to rovina…) Po dvou kilometrech klouzání po mokrých pražcích a pokecu na téma „aspekty chůze po trati“ jsme došli na zastávku Iváň. Tady jsme trať radostně opustili a dali se k silnici Malovidy – Rataje. Cestou jsme si jako přirozený další postupný cíl dali Rataje – náměstí  - místní skvělou hospodu (název si nepamatuji). A do té hospody jsme za houstnoucího deště po cca 4 km chůze dorazili.

Občerstvení stálo za to, někteří dali i dva chody, jiní laškovali s mobilem. Déšť příliš neustával, tak se v naší hlavě začal rodit plán na odsun autem. Za tím účelem kontaktováni Jakub s Dandou, zda by se cestou z Prahy nestavili v Ledečku – vsi. Jenže, když jsme pak zaplatili v hospodě a stáli v drobném mrholení na ratajské návsi, Vlasýk o dalším postupu cesty rozhodl neotřele: Na můj dotaz, zda tedy jdeme do Ledečka, odpověděl: „No, jasně, ty máš ty svoje bebínka…“ Takže jsme odvoz odvolali a vydali se na pochod smrti přes železniční most, kolem Chajdy Dlouhána a přes les na Čeřenice.

Domů jsme dorazili po necelé hodině, převlékli promočené hadry, vzali kytary a odjeli do Klubu U Vorla, kde jsme stylově, cca 3 hodinami hraní, náš super čundr zakončili.

Statistika: první den cca 12 km, druhý den cca 23 km, tedy minimálně 35 km za 24 hodin.

Kdo zůstal doma, může jen litovat. A na podzimním vandru by neměl chybět. Ať už meteorologický radar ukáže cokoli…

Zapsal: Erik

Galerie fotek: Letní čundr - Na břehu řeky Sázavy po třistatřiatřicáté... 27.-28.8.2013

"Mystery of hanged witch" aneb Zmokli u Zbiroha 17.-18.5.2013

To je tak, když se člověk rozhodne vyrazit v parném jarním počasí (květen 2013 byl teplotně silně nadnormální) do přírody. Nejprve vymýšlí zajímavou trasu, pak si píše s kamarády, u nichž předpokládá podobné čundrácké naladění, aby nakonec stál na Smíchovském nádraží v páteční tlačenici a zalamoval si palec s Vlasýkem… Vlasýk měl jako vždy píšťaličku usárnu, já staré tele po otčímovi Jirkovi. A oba jsme vlekli kytary, bohužel ve stejných futrálech, takže jsme nemohli předstírat, že k sobě nepatříme.

Vlak přijel kupodivu načas a kupodivu se nám podařilo v něm nalézt místo. Já – v duchu svých genů a současné mládenecké svobody – jsem bleskově vybral a obsadil čtyřku, na které seděla relativně pohledná osoba opačného pohlaví. (Mnou) plánované erotické dusno však vzalo za své už ve chvíli, kdy jsme krátce po dosednutí začali s Vlasýkem řešit politicko-filosofické a praktické záležitosti, tahat ze žracáků jídlo a placatici, srkat hlučně pivo – a celkově se bavit dost sexisticky (podotýkám, že jsme spolucestující nijak nekontaktovali, neoslovovali, neobtěžovali slovně ni pohledy…). Přesto však nás brzy ona osoba s pěšinkami ve vlasech a na hrudi (asi i níže) začala sledovat totálně znechuceně a jen zcela zaplněný vlak jí bránil v přemístění. Její úleva při našem vystupování z expresu na nádraží v Berouně byla víc než výrazná.

V Berouně jsme se ani nerozkoukali a již hlásili přistavení couráku směr Zbiroh. Tento oř měl vagony poloprázdné – a tak jsme zabrali nejen celou čtyřku, ale prakticky celý oddíl jednoho z vagonů. Přistoupila osoba ženského pohlaví v nádražácké uniformě a my jsme se zakrátko přesvědčili, že:

1) existuje globální spravedlnost

2) nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě

Ona modře uniformovaná osoba, připomínající průvodčí z filmu Kalamita, byla totiž skutečně průvodčí, ale jela ze šichty, takže po službě. A byla velmi hovorná - a velmi kontaktní. Vypadala, že by si nás ráda dala jednoho po druhém jako moučník. Nejprve zjistila naše plány, pak nám sdělila svoje - a když jsme nahodili výraz balvanů u cesty, nasadila zdařilou etudu s labužnickým pojídáním banánu (teď už vím, proč jsem se tolik nesmál, když nám na téma banán povídal Honza Kaktusář na Tour de Beer nedávno).  No – mohu to zkrátit – zastávka Zbiroh přišla brzy a znamenala pro nás skutečné vysvobození. Když nás vlak vyplivnul na peron, zamířily naše šmajdavé boty do nejbližší putiky. Co na tom, že se zastávka jmenuje Zbiroh, když stojí ve vsi Kařez? Hospoda nás přivítala sympatickým zjevem, jídelním lístkem praskajícím ve švech a možností se koupat v paprscích zapadajícího slunce.

Dohodli jsme se, že konzumaci omezíme, cesta je ještě dlouhá a další hospody snad na cestě. Nicméně i během konzumace prvního piva jsme stihli býti osloveni impresáriem vedle sedící country kapely Kovbojové, zda by někdo z nás nechtěl hrát s nima po hospodách za peníze. Vlasýk se k nabídce postavil rezervovaně, já – vlivem své povahy a vzpomínek na čerstvě ukončenou roční nezaměstnanost – jsem říkal, ano, možná, snad…

Po zaplacení jsme milou hospůdku opustili a zamířili po silnici do Zbiroha. Cesta vedla kolem fotovoltaické farmy, což dalo další téma naší diskusi. Šlapalo se nám hezky, byl nádherný sluneční májový podvečer a svoboda (včetně té, kde budeme dneska bivakovat) nám otevírala roztouženou náruč. V pohodě a příjemně kecajíce jsme došli do městyse Zbiroh, prosmýkli se kolem zámku a zámeckého parku a hledali hospodu, která by nám poskytla kombinaci pobytu v přírodě (na vzduchu) a jídla a pití do soumraku. Tu jsme brzo našli, objevili i mini zahrádku na dvorku (druhý stůl byl obsazen místní omladinou, což slibovalo zážitky typu „co si myslí dnešní učňovská mládež“, atd.)

Měli tu dobré pivo, nicméně jídelní lístek tak skromný, že jsme k dobrému pivu nenápadně konzumovali i vlastní zásoby. Večer krásně plynul, a když se setmělo a z hospody se začali vytrácet hosté, zaplatili jsme, nasadili usárnu, tele, kytary a vyrazili do tmy, zkoušeje sledovat zelenou turistickou značku. 

Přestavte si dvě postavy podivných tvarů a vůní, jak kráčejí neznámou cestou v okrajové části městyse, po chvilce bloudění najdou, kudy vede značka do lesa. V lese již musí použít čelové svítilny, které máme náhradou za staré hornické kahany. Vlasýkova svítilna svítila více, to musím přiznat, nicméně i moje osvětlovala mihotavou září kus cesty se stromy bez kýžené zelené turistické značky. Asi po třech km chůze uvedeným způsobem osvítila vlasýkova šajnovačka něco velmi zvláštního. Přímo u cesty, po které jsme přicházeli, stál smrček, který na první pohled připomněl ozdobený vánoční stromek. Jenže druhý pohled byl šokující – to, co viselo na smrkových větvičkách v počtu větším než malém, totiž byly panenky – ano dětské panenky různých tvarů, velikostí, provedení. A visely hezky za krček.

Chvilku jsme užasle nález ohledávali, pak pátrali kolem, zda nenajdeme klíč k objasnění záhady. Ale nic dalšího jsme neobjevili. Nicméně jsme se shodli, že náš čundr má již jasný název. Po chvíli jsme se vydali dál, abychom (vcelku ne úplně pochopitelně) nalezli vhodné místo pro dnešní bivak. To se nám podařilo o dvě stě metrů dál od podivného stromku s viselkami. Vlahá noc nám nabídla přívětivou náruč a my ulehli pod nebe s tísíci hvězd – věrni písničkové zásadě – „přece si nepostavíš pod ně stan…“ – tropiko pod sebe. A po chvilce kecání jsme se usnuli.

Můj příjemný spánek skončil velmi nečekaně přibližně o půl čtvrté ráno pocitem, jako by mi někdo vylil kýbl vody přímo na obličej čouhající z mumie péřáku. Nebyl to nikdo (nebo Svatý Petr?) a nebyl to kýbl – začalo pršet. Silně pršet. Byli jsme naráz vzhůru oba a snažili se zakrýt před padajícími provazci vody tropikem. Současně jsme otevřeli – mírně rozespalou – odbornou debatu na téma meteorologických informací. Shoda panovala na tom, že maximum, co připouštěly v pátek před odjezdem sondované weby chmi.cz i yr.no, bylo 0,2 mm srážek v nočních hodinách z pátka na sobotu.  Pamětni této informace jsme zůstali zachumlaní v teplých spacácích, tváře přikryté zbytkem celty, co nebyla pod námi.  Když však neutuchající déšť bubnoval na naše ležící postavy druhou hodinu a začalo se rozednívat, posunuli jsme optimistické prvky debaty do debaty o evakuaci. Pro tu navíc svědčila i skutečnost, že voda tekla nejen z vrchu, ale i zespodu, pod i nad naší celtou.

Bohužel povel k bivaku přinesl dosti mokré a bizarní zážitky, z nichž bych vzpomenul disciplíny jako „soukání do promočených džínsů“, trhání mokrých tkaniček, ždímání péřových spacáků, aby se daly sbalit a mým vrcholným číslem byla destrukce starého telete /po otčímovi Jirkovi/ - ruka mi prošla mokrou látkou jako papírem a tele bylo náhle jakési neuzavřené a nezpůsobilé pro ukrytí menších předmětů (nacucaný péřák otvorem ven nepropadal). Během popsaného balení jsme se shodli, že smysluplný se jeví návrat do Zbiroha, tam se ohřát v nějakém otevřeném zařízení a promyslet, co dál.

Brzy již naše čvachtající boty prosvištěly kolem oběšeneckého stromku a po sedmé hodině ranní jsme byli opět v městyse Zbiroh. Lilo jako z konve a nám začínalo být jasné, že sušení promoklé výstroje a hlavně spacáků bude obtížně proveditelné. Znovu jsme debatovali o souvislostech oběšených panenek a nečekané nadílky z oblaků. A nakonec si jednohlasně odhlasovali přesun z této lokality do lokality s menším vodním spadem. Prošli jsme tam a zpět vylidněným, resp. spícím Zbirohem a když přifuněl autobus směr železniční stanice Zbiroh, naložili jsme se do něj a bez váhání odjeli na vlak. Po telefonu s Dlouhým Honzou, který se k nám měl připojit ráno, avšak nyní ještě dlel v Praze, jsme se dohodli na úplném dokončení evakuace, sedli na vlak a dojeli do Prahy, do metra, do Stodůlek, k Vlasýkovi do bytu. Tam následovalo sušení všeobecné a revokace čundráckých plánů.  Počasí se lepšilo od východu a my si tak lépe zdůvodnili, že klasický čundr zaměníme za autopřesun (z časových důvodů) do Čeřenic (se zastávkou na pozdním obědě v Sázavě), kam jsme dojeli v pozdním odpoledni již za plného slunce. V Čeřenicích jsme se dali definitivně do kupy, zjistili rozsah mokrých škod, odzkoušeli kytary, které kupodivu přežily – a navečer jsme vyrazili do kultovního Klubu u Vorla, kde jsme (veřejně kvitovanou a oceněnou) kytarovou a pěveckou produkcí napravili hrozící propadák čundru ke Zbirohu. Nedělní dopoledne (jak jinak, než slunečné) pak dokončilo naší celkovou rekonvalescenci a zvýšilo frustraci, že jsme nevyluštili záhadu oběšených panenek. A nedošli do plánovaného cíle. Přes to všechno se nám čundr moc líbil.

Zapsal Erik

Galerie fotek - "Mystery of hanged witch" aneb Zmokli u Zbiroha 17.-18.5.2013