Těšil jsem se zas po roce na čundr, tentokrát i s příslibem spaní
venku a vaření na ohni, tedy čundr se vším všudy, jak má být. Od poloviny týdne ovšem mé těšení halily
chmury nastupující virózy, které jsem se se střídavým úspěchem snažil čelit až
do pátku, kdy už muselo padnout rozhodnutí, a mně nezbylo, než si zklamaně
přiznat, že zimní táboření nepřichází v úvahu. Naštěstí Dlouhej Honza již předem avizoval,
že se přidá jen na sobotu, a tak jsem se po jeho SMS pobídce, abych učinil
taktéž, rozhodl, že jeden den mě snad nezabije.
Nelitoval jsem, a to ani o nějaké tři dny později, kdy jsem trávil čtrnáct
hodin v práci ve zbídačeném stavu z navrátivší se nemoci.
Přimělo mě to zas se jednou zamyslet nad tím, co nás (některé) nutí
vyměnit teplo a pohodlí domova za strasti cestování, rozmary počasí, námahu,
riziko zbloudění, pádu do vody, pádu ze stromu, pokousání psy, mravenci a kdoví
co ještě. Odpověď je asi nabíledni – jde
jednak o chvilkový únik z každodenního stereotypu a za druhé o pocit náhlého
nabytí téměř neomezené svobody. V mém případě se tyto důvody ještě snoubí
s hlubokým duchovním prožitkem, který ve mně vyvolává les. A to všechno dohromady přináší čirou a
prostou radost, radost ze samotného bytí, kterou každodenní monotónní koloběh často
vytěsňuje.
Je příjemné tuto radost sdílet s lidmi podobně smýšlejícími;
obvykle se takové uskupení označuje jako parta. Neměl jsem to slovo nikdy moc v lásce, někteří
mu totiž přikládají význam, pro který bych zvolil jiné pojmenování – stádo.
A není jich málo – na každé akci, která má přinášet chuť svobody,
opuštění vyjetých kolejí, duchovní prožitky a radost ze života se najde
alespoň někdo, kdo partě implementuje
myšlení stáda. Stává se tak třeba ve chvílích,
kdy unavení členové uskupení usednou k odpočinku v nějakém příhodném občerstvovacím
zařízení. Běda pak, aby snad někdo trávil
chvíli oddychu nad jiným nápojem, než všichni ostatní. Rázem je z uskupení – nyní stáda – alespoň někým odvržen. Stereotypy jsou zpět, svoboda ta tam, nemluvě
o radosti a duchovním prožitku, a jednomu nezbyde, než si povzdychnout s
anglickým básníkem, který možná nikdy neexistoval: „Tired with all these…“
Ale to jsem
hned na začátku trochu odbočil, takže zpátky k cestě:
Sešli jsme se (ano, takto má začínat správná kronika) na autobusovém
nádraží Na Knížecí v počtu 5: Já,
Erik, Vlasýk a dva Honzové – Dlouhej a Mladej.
Vlastně nejdřív jen 4, Dlouhej Honza nikde. Autobus přijíždí, popocházíme ve frontě, platíme
a nastupujeme, do odjezdu v 8:00 zbývají dvě minuty a Honza pořád
nikde. Prý má načasovaný příjezd metrem
přesně v 7:56. Spoléhá na své
dlouhé nohy. A právem, hanba nám, kteří
jsme pochybovali, že to Honza stihne, a zvažovali možnost počkat na další spoj
o deset minut později. Autobus už je na
Zbraslavi, Honza ho však svým sedmimílovým krokem vmžiku dohání a usedá na
místo, které mu držíme… No, tak to
vlastně nebylo, dostihl autobus ještě před odjezdem a jeho rozzářený úsměv
předznamenal den plný příjemných zážitků.
Vyrážíme cestou, kterou často jezdím už po mnoho let na chalupu, takže
na vyklouznutí ze stereotypu si musím ještě chvíli počkat. Zbraslav, Měchenice, Davle, Štěchovice,
krásná cesta podél Vltavy, jen kdyby tam nebyly tak dlouhé padesátky a na úsecích
mimo obce pořád někdo nezdržoval. Pak
nahoru Štěchovičákem, který jsem před 20 lety po dvou přípravných fernetech
vyšlápl na kole na 2 zátahy. (To jsem
ovšem s cykloturistikou začínal, dnes takové kopečky ani
neregistruji.) Nahoře kolem shellky, kde
si nikdy nedávejte hotovku, které tam inzerují, ale poslední dobou tu začali
prodávat vynikající klobásy. Porostliny,
Nová hospoda, kdysi výborná kuchyně, bohužel už léta zavřená. Na křižovatce doleva kolem tří honosných
novostaveb, které tam za posledních 10 let vyrostly, pěkně na vršku, aby bylo
odevšad vidět, že na to majitelé mají, Korkyně, Křížov, Chotilsko, Prostřední Lhota,
Mokrsko – za vesnicí je čůrací místo, ale řidič na to očividně nereflektuje, přestože
se tam přece dá naprosto v pohodě odbočit na polní cestu, no, snad to vydržím do
cíle – Čelina, prudce dolů k Vltavě, Cholíne, stojíš v pěkné dolině,
tedy na břehu slapské přehradní nádrže, a zase prudce nahoru a už jsme
v Křepenicích. Teda, myslel jsem,
že v Křepenicích. A vždycky jsem
jim tak říkal, ale kluci ráno říkali, že jedeme do Křepenice, takže teď
nevím. Dávám si za úkol tuto
toponomastickou otázku objasnit, ale dodnes jsem to neudělal.
V autobuse je horko, strašné horko, neskutečné vedro, ani
v mém lehce marodném stavu už mi to nevyhovuje, svlékám svetr, ale pořád
je horko. A když nás autobus vyplivne na
krajnici hlavní silnice, vzpomenu si na Tomáše Beránka, který vždycky dětem
kladl na srdce, aby v dopravním prostředku odložily bundy, sic jim pak
bude venku zima. Nikdy jsem tomu moc
nevěřil, má zkušenost byla, že když je mi zima vevnitř, tím větší mi je pak
venku, ale teď musím dát Tomášovi za pravdu.
Je mi zima a pořádná. Ale možná
je to tím, že je opravdu zima a možná taky mým stavem, tak zas nevím.
Do vesnice je to pár set metrů a kráčíme tam celkem natěšení, přestože
v duchu všichni tušíme, že to, co bychom si přáli, se asi v sobotu
v devět ráno v takové díře konat nebude – a sice otevřená hospoda a
něco teplého do žaludku před cestou, na které, jak jsme informováni, už žádné
další občerstvovací stanice nebudou. Ale
naděje umírá poslední a vidina kávy nebo čaje u rozpálených kamen nás žene
kupředu. A hospoda tu je a dokonce
otevírá dřív, než jsme předpokládali – ve tři odpoledne místo v pět – ale
tak dlouho tu čekat přece jen nebudeme.
Hospoda se ovšem jmenuje U Honzy, což vzhledem k faktu, že dva
takové máme ve svém středu, vzbuzuje i tak nadšení a probíhá obligátní
aranžované focení, které nesnáším, nicméně už jsem se naučil tyto situace
vnitřně zvládat, a tak spolupracuji.
Kráčíme dál vesnicí a víme, že je tu ještě jedna naděje, dokonce o
poznání reálnější než otevřená hospoda – Smíšené zboží, Sámoška, jak se říkalo
za nás, Konzum, jak říkala babička, prostě Krám, jak se tomu označení jednou
srdečně smáli nějaké kámošky v Brně, dnes nejspíš Coop, je to celkem
jedno, hlavně když tam bude. A bude, na
to vemte jed, v sobotu ráno přece musí mít domorodec i lufťák
v takové díře možnost něco nakoupit.
Nebezpečí je teď opačné, než v případě hospody – aby už, proboha,
nebylo zavřeno! Neboť venkovský lid, jak
známo, vstává i o volných dnech za kuropění a v devět má hotovo a chudák Pražák
se musí přizpůsobit.
Stihli jsme to, bylo ještě otevřeno.
(Jo, je to Coop.) Za pultem varná
konvice, paráda. Ochotná paní prodavačka
bere objednávku na pět káv, povětšinou tureckých, tu já po ránu nemůžu
(žaludek) a za momentálních podmínek beru zavděk i břečkou zvanou tři
v jednom. Posilníme se nějakými
sušenkami, jídlo máme s sebou a na krámě stejně už není ani houska.
A vyrážíme, teď už opravdu na cestu.
Já s Dlouhým Honzou lehkým krokem, což nám umožňují naše batůžky
s potřebami na jednodenní výlet na rozdíl od plné polní ostatních. Je mi jich trochu líto, tak se nabízím, že
mohu někomu něco vzít, nabídku vmžiku využije Erik a předá mi svůj žracák,
který mě od této chvíle až do konce výletu potáhne ke straně a potvrdí mi, že
čundrácký způsob putování se žebradlem přes jedno rameno a kytarou přes druhé
je možná stylový ale silně nepraktický.
Nezbývá než doufat, že se brzy začne s ujídáním zásob. Mimochodem, kytaru s sebou nemáme, namísto
ní se Erikovi alespoň nepříjemně bimbá na batohu zavěšená mandolína.
Opouštíme vesnici za nezbytného doprovodu štěkotu psů, kteří jsou tím
sebevědomější, čím mají od kolemjdoucích bezpečnější odstup; tentokrát útok
přichází z vysoké zídky nad námi.
Přes jejich hlasité protesty si ty dvě krvelačné bestie fotíme a
pokračujeme, asfaltka se vine mírným kopečkem vzhůru a umožňuje pohodlnou chůzi
se současným luštěním křížovky v časopise, který si Dlouhej Honza při svém
stíhání autobusu ještě asi stačil koupit v metru. Ukazuje se, že jsme křížovkářští machři,
kterýžto pocit nám vydrží, dokud nedojde na heslo „anglicky jachty“. Nikdo nezná jiný výraz než „yachts“, což tam
ovšem nejde, protože druhé je „S“ – poslední písmeno zkratky pesety, o které
Erik zaručeně ví, že je PTS. Mohli
bychom se podívat do nápovědy, jaký je jiný výraz pro egyptský kříž, ovšem
podle Honzy je nápověda pro zbabělce, a jelikož křížovku v ruce třímá on,
je nápověda pro všechny ostatní vizuálně nedosažitelná. Počáteční písmeno je
třetím písmenem osobního zájmena na tři, tedy „O“, „A“ nebo „I“ (ono, ona, oni). Důrazně upozorňuji, že
rovněž „Y“ (ony), a trestuhodně to
netrkne ani mě ani ostatní – již jsme příliš smířeni s myšlenkou, že
existuje i jiný anglický výraz pro jachtu a protože vychází něco jako „asets“
nebo „osets“, matně, ale zcela jasně si vzpomínáme, že nějaký takový termín
přece známe ze sportovních přenosů.
Nezbývá než potupně volat přátelům na telefonu. Žel ani anglisté nedokážou pomoci. Konečně se Vlasýk zmocní křížovky, zbaběle se
podívá do nápovědy a rázem je jasno: egyptský kříž je „anch“, značka pesety je
„PTA“ a nikoli „PTS“, ukazovací zájmeno je „ony“ a světe div se, anglicky
jachty jsou „yachts“. Není nad to si
občas trochu srazit sebevědomí, když vystoupá do příliš závratných výšin.
Mezitím odbočujeme z asfaltky konečně do lesa a rozhodneme se
odbočit i z turistické značky po naučné stezce k jedné nebo dvěma
vyhlídkám, které jistě slibují úžasné pohledy na zátočiny údolní nádrže. Cestou se pozastavujeme na kratší i delší
přestávky za účelem dohadů ohledně křížovky, chytání internetového signálu
kvůli slovníku, chytání telefonního signálu kvůli volání filologům, doplňování
kalorií apod., takže když po dvou hodinách zjistíme, že jsme ušli tři
kilometry, je nám jasné, že musíme řádně přidat do kroku, abychom stihli
alespoň část původního plánu trasy. A
taky dát sbohem Vlasýkovým keškám.
Vyrážíme chůzí tak ostrou, jak
nám plná polní většiny členů dovoluje, a konečně si užíváme výhledů a cesty po
strmém úbočí nad Vltavou. Pěšina se
stává poněkud exponovanou, svahy prudší, nejobtížnější místa jsou dokonce
opatřena řetězy pro usnadnění šplhání i sestupu. Stávající podmínky mě osobně těší, miluji
totiž, když se k pohybu v horizontálním směru přidá i směr vertikální a
další rozměr prostoru rozšíří pocit bezbřehé svobody. Jen je třeba dávat pozor, aby noha neuklouzla
po vlhkém listí, slizkém kusu větve nebo volném kameni skrytém pod ním. Těžko říct, kde by se pak jeden zastavil,
jestli ne až ve Vltavě...
Stezka se vine dál a dál úbočím,
nahoru a dolů, a ještě zbývá ujít pořádný kus cesty, než se začne vracet zpět
na původní cestu, a vzhledem k tomu, jak jsme nezodpovědně naložili
s časem během prvních pár hodin výletu, je třeba zvážit další postup. Já s Dlouhým Honzou totiž musíme být
v 18.20 v Kňovicích, odkud nám jede poslední autobus do Prahy, a
zbytek party se solidárně rozhodl doprovodit nás až tam (tedy do Kňovic). Po krátkém zvažování se rozhodujeme pro asi
jedinou, i když na první pohled dost šílenou, možnost: vydat se svahem kolmo
vzhůru, kde tušíme naši turistickou značku.
Je to téměř nadlidský úkol – sklon nejméně 85° (autorská licence), vrstva mokrého
listí, obtížnost se blíží prvnímu horolezeckému stupni, výšku nabíráme doslova
po decimetrech, ale nakonec to zvládáme.
Skládám poklonu těm, kteří to absolvovali s plnými polními a mandolínami
na nich. A nahoře skutečně narážíme na
naši cestu a ukazuje se, že pro variantu rychlého výšvihu jsme se rozhodli
v nejlepším možném místě. Prostě naše
inteligence, zkušenost a důvtip podpořený podrobnými mapami a GPSkami je
nepřekonatelný.
Po nezbytném delším oddychu,
převlékání a ždímání propocených trik a krátké chvíli další chůze dorážíme na
kraj lesa a opět splácíme dluh našemu rannímu flákání se nad křížovkami a
svačinami. Původně naplánovaná cesta se
jeví časově nereálná, což kvituji s rozmrzením, vydáváme se tedy rovně přes
louky v našem přibližném směru, což naopak kvituji s nadšením, protože
správný vandr je po necestách, po cestách chodí turisté a podobná svoloč. A pohyb otevřeným prostorem ve mně navíc
vzbuzuje až euforickou radost, pročež jsem moc rád, že netrpím agorafobií. Přes louky se dostáváme k lesu a čeká
nás překonání hluboké rokle a s ním opět spojený nebezpečný sestup strmým
svahem s klouzajícím listím, větvemi, kameny. Opatrně se spouštíme, nohy zůstaly celé, stejně
jako mandolíny, ale dole se nám do cesty postavil potok. Už jsem dlouho nešel po kládě přes vodu a přemýšlím,
co budu asi dělat, až tam žuchnu, netuše že mě tahle situace čeká dnes ještě
dvakrát. Obezřetně soustředěně drobnými
krůčky se mi podaří nezmáčet se se všemi věcmi, ostatním taktéž. Chvíli postupujeme podél potoka a pak nás
zase čeká výšvih ze dna rokle nahoru, ale už to není tak prudké. Cestou si vychutnávám netradiční pohled shora
na Dlouhého Honzu, který volí cestu erozní rýhou. Stará zasypaná kamenná přehrada zarostlá
mechem je velice esteticky zasazená do krajiny, pastva pro oči (mimoumělecké
výtvory člověka se často vyrovnají i kráse přírody) a o kousek dál narážíme na
muže s motorovou pilou, co má opodál zaparkovanou čtyřkolku. No, možná měl
jen křovinořez, ale i s tím se dá nadělat pěkná paseka. Nicméně se z něj nevyklubal sadistický
vrahoun, ale příjemný venkovan, který přes to, že trávil sobotu v práci,
nám ochotně sdělil radostnou zprávu, a sice že v Radíči funguje hospoda,
která by dnes díky právě probíhajícímu honu navíc měla otevírat dřív než
obvykle, čímž nás příjemně povzbudil před posledním úsekem výstupu. Ještě na chvilku odpočineme na kraji vsi Žďár
na anglickém trávníčku obklopujícím kravín (já vím, že to zní divně, ale
namouduši to tak bylo, kluci to potvrdí), odpočinek rovněž využijeme
k posvačení, protože do hospody se nevyplatí jít s prázdným žaludkem,
aby tam jeden nenechal majlant, a navíc netušíme, jestli budou vařit. A pak už pohodlnou cestou z mírného kopečka
dorážíme do Radíče a snadno nalézáme slibovanou hospodu a mé čichové receptory
jednoznačně registrují vůni bramboračky linoucí se z otevřených oken. Do otevírací doby jsme se sice netrefili, ale
dobře víme, že sem houfně míří zabíjením zvěře vyčerpaní myslivci ze všech
okolních lesů, a tak se ten nejvýřečnější z nás (tuším že Erik) jde zeptat a
přináší dobrou zprávu – můžeme posedět, dokud lovci nedorazí. A to bude tak za hodinu. Ideální doba na uhašení žízně, možná i hladu,
krátké posezení, odpočinek, a pak rychle vyrazit dál, než dojde na přímočaré
výměny názorů ohledně zelí a šípkové omáčky.
Hospodský
je příjemný a ochotný a za chvíli na stůl mezi piva a čaj přihodí ošatku
s pečivem. Vlasýk povzbuzený náhlou
pohodou, soudržností party a několika loky moku, na který se těšil, se poněkud
neotesaně zeptá, jestli k tomu pečivu jako ještě něco bude. Hospodský je profesionál a bez mrknutí oka a
s nap
rostou samozřejmostí přitaká, že bramboračka (mé
čichové buňky se nemýlily). A tak se za
chvíli cpeme naprosto vynikající domácí bramboračkou, ve které stojí lžíce,
a k tomu přikusujeme úžasné domácí housky.
Prostě dokonalá pohoda, která přišla přesně v tu správnou
chvíli. Pak ještě káva, a protože hodina
je pryč (jak ten čas někdy rychle letí…), platíme a uvolňujeme prostor účastníkům
hlavní akce večera. A venku už se
srocují, ze všech stran, mají flintičky, a my jsme rádi, že když vyrážíme opět
do lesa, myslivci už sedí v hospodě.
Kráčíme
údolím Mastníka po tolik známých loukách k tábořišti. Byl jsem tu naposled už před pěknou řádkou
let a na první pohled je vidět, že nedávná povodeň s malebností údolí
značně zamávala. Živlem rozryté koryto a
vyvrácené stromy kdysi je lemující už moc nepřipomínají Sluneční zátoku. A také víme, že voda vzala všechny lávky, a
protože se chceme dostat na druhou stranu (kluci tam chtějí spát a my
s Honzou bychom se také rádi podívali na naše někdejší tábořiště), je nám
jasné, že tento problém budeme muset řešit.
Což nebude úplně jednoduché, jak vidíme, když dorážíme na místo. Proud je prudký a místy hluboký, žádný vhodný
strom přes potok, prkna a latě z bývalých lávek volně roztroušené kolem potoka
moc slabé a krátké, pneumatika od traktoru se také nejeví jako moc vhodná. Nakonec se někomu podaří najít dostatečně
masivní trámek, který poslouží jako základ našeho ženijního díla. První se po něm odváží přejít Mladej Honza a na
druhé straně si je možné zapůjčit ze skladové hromady nynějšího tábořiště další
vhodné stavební dříví (jestli ho tam pak vrátili, nevím), a za chvíli je lávka
hotová, stabilní, pevně ukotvená, bezpečná.
Ale raději nechávám na místě své zavazadlo s veškerými doklady,
penězi, telefonem, doufaje, že to nikdo neukradne. A jsme na tábořišti. Po zevrubné obhlídce musíme zkonstatovat, že
za nás to bylo mnohem hezčí. Potok
z malebné louky za léta odkrájel značné kusy, chybí stinná zákoutí stromů,
nevzhledná, od traktorů rozrytá cesta k latrínám na místě bývalé pěšinky… Nic moc.
Ale třeba když to v létě trochu zaroste, je to lepší. Marně se snažím najít studnu, kterou jsme tu
kdysi vlastnoručně hloubili (bez jakéhokoli povolení apod. – to byly časy!),
asi je ukrytá v křoví pod hromadou uskladněných stanových podsad, což je
samozřejmě rozumné. Kluci si ještě
předpřipraví spaní – položí na zem nějakou desku ze stlučených prken (netuším,
jak se na to chtějí všichni tři vejít) a protože je tma na krku, je nejvyšší
čas vyrazit na naši (tedy moji a Dlouhánovu) dnešní poslední etapu.
Těšil
jsem se na vyhlášenou erozní rýhu Tomáše Beránka, ale ta prý teď končí někde
před vesnicí mezi oplocenými pozemky, tak volíme cestu přes louky. A ejhle, ještě pár opozdivších se myslivců
číhá na kraji lesa, a protože už se stmívá, raději děláme při chůzi trochu hluk,
no, trochu větší. Dva tři kilometry máme
rychle za sebou a už procházíme kolem pozemku starých Pudilů, na kterém se kdysi
pásly ovce a uprostřed byl zaparkován hausbót (jeden nikdy neví, kdy může čekat
potopu světa), ve kterém jsme měli přes rok uskladněný tábornický
materiál. Který z těchto pozemků plných
nově vystavených rodinných sídel to je, ovšem nejsme schopni identifikovat.
V kulturáku
je akce, ale víme, že o trochu výš by měla být hospoda u Šimků, a ta tam
opravdu je, sice ne tak úžasná jako ta v Radíči (ovšem to byla jiná liga),
ale vcelku příjemná. Usedáme a
z kluků, kteří si před dvěma hodinami stavěli lávku přes potok, jsou opět
chlapi a k těm patří půllitr na stole, vzájemné hecování a obvykle trocha
toho nadávání na politiky, Evropskou unii a vlastní manželky. Teď ale běží televize a v ní čtyřhra
finále Daviscupu, který máme dobře rozehraný, takže po očku sledujeme a snažíme
se přes celou délku lokálu přečíst výsledek.
Teda jen někdo, někoho sport nezajímá, na což má samozřejmě
nepopiratelné právo. A čas ukrajuje
poslední minuty a my s Dlouhánem se už musíme vydat na zastávku, takže
loučení – pochopitelně chlapské, bez slz a sentimentálních řečí, jak se na
momentální prostředí sluší – dvě minuty z kopce na náves a za chvilku už nastupujeme
do autobusu. Ještě se cestou přes
telefonní internet přesvědčíme, že čtyřhra dopadla dobře, což, jak již teď
víme, bylo předznamenáním druhého triumfu našich tenistů v neoficiálním
mistrovství světa družstev v řadě, a pak už to za příjemného hovoru i
mlčení dokodrcáme zpátky do Prahy a k rodinám.
Zapsal Luděk
