úterý 17. května 2016

Tour de Beer 4.5.2016 Dejvice

A zase po delší době došlo na nejhorší. Jaro už buší a raší, hladiny hormonů na všech stranách opět nebezpečně na vzestupu, je třeba se zklidnit a k tomu se hodí krátká vycházka okolo dejvických hospod. Vstříc nám vyšla hned první májová středa (je ho tam vůbec třeba?). Po pravdě řečeno pro Dejvice jsme hlasovali s Kaktusářem hlavně z důvodů vzpomínek na léta prožitý v těhle hospodách, neboť se nacházely v dosahu poslucháren naší mateří almy VŠCHT.

Sraz proběhl opět jako když se slejzaj švábi na pivo, v půl šestý čekám s Honzou Kaktusářem v Dejvický sokolovně, kde nás masíruje místní pingl, abysme šli do toho jejich novýho úžasnýho polotmavýho speciálu (nebo on do nás?). Kaktusář se nechal zlomit marketingovou masáží a mezitím se dostavuje Honza od Popelky (Geuss) a v závěsu hned Erik (taky Geuss) s Jírou. No prostě začínám při tom dlouhým čekání zase na dvou půllitrech. Stav podniku se od studentskejch dob myslím moc nezměnil, celkem dobrá atmosféra a pivo ve skvělý kvalitě, skoro se ani nechce jít dál.

Další kolo se odehrává ve sklepní restauraci U Viléma na dalším rohu směr Bubeneč. Tady kdysi mívali Krušovice, pamatuju na jejich černý pivo, no dneska maj Svijany a taky to neni špatný. Zdařilo se nerozsedět a tak se celkem rychle přesouváme směr Puškinovo náměstí.

Bohužel nám však do cesty vstoupila hospoda, která zde tehdy nebyla, a protože u názvu Království piva snad nikdo nepochybuje, o co se jedná, neodoláme a usedáme v dalším sklípku. Nabídka se skládá z několika pivních speciálů, z nichž volím Zkouřenou čarodějnici, která dělá čest svýmu jménu. Je zkouřená až mi z toho černá jazyk. Zde se k výpravě připojuje Tibor a ještě nováček Lukáš. Honza Popelka si tady prosadí jednu rundu na oslavu jejich čerstvýho Ludvíka, takže úroda je taky celkem slušná.

K Puškinovu náměstí vede Raisova ulice, což nás s Kaktusářem vyprovokovalo k hledání zvonku naší tehdejší spolužačky na dveřích domu č.9. Empiricky jsme ověřili, že dotyčnej zvonek se štítkem DeMartini je stále na svým místě i po dvaceti letech a Kaktusář se dokonce odhodlal zazvonit. Vzhledem k jeho stavu jsem ale nepovažoval za nutný účastnit se konverzace s maminkou Hanky "Kobry" a prchnul jsem za zbytkem výpravy do nejbližší restaurace Na Urale. Tahle hospoda se teda hodně vylepšila a museli jsme ochutnat i něco víc než jenom ty věčný utopence. Bohužel však s narůstajícím objemem piva začal Kaktusář už lehce umakartět, ale nakonec se zvednul a další přesun zvládnul.

Možná mu pomohlo, že ten následující přesun byl trochu delší. Ulicema Verdunská a Terronská jsme dospěli ke kultovní hospodě U Pětníka. Opět se jedná o podnik na velmi vysoký úrovni, prostě tady už není moc co zlepšovat a všechno je úžasný (hlavně když někteří máme už 5-7 krasohledů :).

Nicméně konstatuju, že Dejvice na to jak jsou docela malý, mají velmi vysokou koncentraci hospod a my bysme rádi tenhle večer ještě nějaký prověřili. Vydáváme se na hlavní třídu Jugoslávských partyzánů, kde však přichází zklamání, neboť hospoda U Švejka, která též mnohokrát posloužila jako útočiště pro zdeptaný studenty, zavírá prostě ve 22 hodin - jestli tohle není předzvěst nějaký nový bruselský buzerace.

Záchranou zdá se býti na protější straně ulice restaurace U Topolů, kterou tedy z dřívějška neznám. Přestože z tváří personálu lze vyčíst, že hodina zavírací je zde taktéž na spadnutí, nechávají nás sednout a objednat (a taky hned zaplatit). Normálně bych to považoval za docela vstřícný gesto, ale fakt je, že tohle poslední společný pivo se úplně nepovedlo. Zejména Erik byl velmi znechucen obsahem svojí sklenice. No co se dá dělat není každej den posvícení a došlo na rychlý loučení těch, který se cejtili povinný stihnout poslední metro. Zbyli jsme s Kaktusářem a Tiborem jen tři.

Tibor jako místní patriot navrhnul přesun do baru U kraba, kterej nachází se přímo v ulici Dejvická. Jednalo se ale už jenom o symbolickou tečku za tím naším příběhem. Kaktusář už zumakartěl definitivně a nezbylo než se vydat cestou k domovu.

Dejvice hodnotím jako velmi vlídnou část města, kde o útulný hospody není nouze. Sice bysme s Kaktusářem rádi zaslzeli v hospodě Na Podbabské, kde ještě v devadesátejch nosila půllitry šnečím tempem naše oblíbená "mrtvola poháněná větrem", ale časy se mění, dnes je tam pizzeria Grosetto, takže arrivederci a presto.
Díky všem za účast a zase někdy příště.

Zapsal Vlasík.




pátek 8. ledna 2016

Tour de Beer 19.11.2015 Vršovice

Ano, opět velmi dlouhá pauza (doufejme, že nikoliv meno...), abstinenční příznaky již docela úspěšně maskujeme, nicméně přírodě se poručit nedá, proto jsem vyhlásil na čtvrtek 19.11.2015 nečekaně podzimní TdB.

Tentokrát jsme zaslzeli po mých rodných Vršovicích. Sraz jsem stanovil na 17h v Restauraci U Slámů, která nachází se v ulici Starostrašnická. Jako výchozí bod pro útok na Vršovice od východu se jevila zcela ideální. Čekám v dešti před hospodou abych neměl moc velkej náskok, naštěstí Honza Kaktusář dorazil na čas, takže startujeme ve dvou (se to lépe chlastá). Vzápětí se přidává Erik, takže dáváme ještě jedno (nejen ze slušnosti) a taky předkrm ve formě utopených buřtíků.

Následuje přesun do knajpy, nebál bych se ji označit jako pajzl nejhrubšího zrna, jménem Na struze, jež sídlí na rohu ulic Nad Primaskou a U Nových Vil (nové víly by jistě byly zajímavější). Tyhle pajzly ale mají obvykle docela "atmosféru" a není to jen mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Je to hlavně obsluhou, která je pozorná, milá a vstřícná a taky pivem, který je dobře ošetřený ale přitom hodně laciný. Je to ten typ hospody jako třeba U Žaludů v ulici Na Zbořenci, nebo U Staropramene v Nádražní. Prostě oáza, která doufám jen tak nevyschne ani po tom nešťastným zákazu kouření (a to jsme všichni drsní dědci zapřísáhlý nekuřáci, že by i Mirek Dušín zaplesal). K výpravě se zde přidal Vašek, takže další půllitr bahna nad plán...

Vyrážíme konečně do Vršovic, kde na rohu ulic Na Hroudě a V Předpolí je útulná hospůdka u Žirafy. I tady místní figurky čile paří, hrají na kytaru a užívají si. Zmoženi a vyhládlí si dáváme další utopence jako předkrm, snad to povodí Vltavy stíhá zásobovat. Zde je naše parta největší, přidal se Michal a taky abstinující Dlouhán, který ovšem při výstupu z podniku pod vlivem zásahu z centrály skupinu opouští a směřuje k rodinnému krbu.

My ostatní se ale nevzdáváme a míříme k další štaci, která je nedaleko hned před stadionem Slavia a jmenuje se Stará kotelna. Čekání na slibné jalapeňos zapečené s modrým sýrem si krátíme úvahou, jak asi hoří taková stará kotelna... Jedná se ale o restauraci moderní s obsluhou sice ochotnou leč nepatrně zmatenou. Zmateni jsme však byli posléze my sami, když nám byly objednané jalapeňos servírovány v pěti porcích místo jedné, která obsahuje pět papriček. V lehké depresi, zda to dokážeme všichni pozřít se mi zdařilo zabít jedno pivo. Zatímco obsluha vytírá pod stolem, zjistili jsme, že papričky nejsou zas tak ostrý, jak by se čekalo, což přesvědčilo i Vaška, aby ochutnal. Prostě ta pravá pohoda, že se nám ani nechce do deště.

Pravidla jsou neúprosná a hlavní rozhodčí by nám to flákání neodpustil, musíme tedy dál. Tentokrát je přesun výrazně delší. Promoklí usedáme až v restauraci u Klokoně na rozcestí Kodaňský a 28.pluku. Zde lze ochutnat poněkud exotičtější pivo Krakonoš, z nejmenovanýho pivovaru, kde sudy přikuloval společně s cikány během normalizace František Vaněk. Naštěstí to zde není "celé na hovno", takže si dáme konečně větší porci masa z grilu a další Krakonoše, snad nám z toho nenarostou fousy.

Pokračujeme hned o dům dál v hospůdce U čarodějnice, která se stala takovým klubíkem pro klidný večerní posezení. Je tady docela ticho, který nepatrně ruší snad jen přímej přenos tenisovýho turnaje, bez něhož Erik prostě nemůže dejchat. Naštěstí se odtrhne a musíme ještě stihnout dlouho očekávanej sklepní lokál U starejch hadrů. Tam už jsme ale jen čtyři, Michal byl taky odvolán z centrály. U starejch hadrů nás jako obvykle zamkli za katr, ale nevadí, těšili jsme se, že si zahrajeme zase fotbálek. Bohužel jeden půllitr to nepřežil (proč zrovna ten můj? že bych ho špatně postavil?), tady ale uklízíme sami.

Závěrem konstatuji opět velmi úspěšnou tour, která ukázala skrytej potenciál Strašnic. Třeba se ještě vrátíme.

Zapsal Vlasík.


Česká Sibiř 22.-24.8.2015

A je tu zas letní vandr, na kterej jsem se po vynechání toho jarního už docela těšil. Počasí vypadalo slibně, žádný vedra jako dva měsíce zpátky, ale hezký pozdní léto. Sešli jsme se v Čeřenicích u Erika ještě s Jirkou, pobrali, co se může hodit a jako správný motoroví trempi jsme vyrazili Jirkovým autem do výchozího bodu. Auto jsme zvolili nejen z vrozený lenosti, ale hlavně proto, že na trati Benešov-Tábor probíhala výluka, což by znamenalo trmácet se nějakým náhradním autobusem.

Zaparkovali jsme tedy v Heřmaničkách u nádraží a hned se vydali na startovní občerstvení v přilehlý hospodě. Když jsme několik nakládanejch buřtů utopili v pár půllitrech, usoudili jsme, že takhle si vandr teda nepředstavujem a spořádaně jsme vyrazili na trasu. Nasměrovali jsme se po žlutý značce k vrchu Vápenka, kterej jsme ale šikovně obešli, opustili tak žlutou a po pasáži v celkem hustým roští jsme se napojili pro změnu na zelenou značku. Po ní jsme pokračovali přes osadu Říkov až do vesničky Červený Újezd.

Přišedše do obce této překvapil nás dosti hlasitej kravál zřejmě punkovýho stylu. Zjistili jsme, že se jedná o místní kulturní centrum pod jménem Vila Valila, ale nijak zvlášť nás to nezaujalo. Na cestě již na nás čekal čtvrtej účastník Kuba, kterej splniv na výbornou svý rodinný povinosti připojil se k nám takto dodatečně. Společně vyhledali jsme místní občerstvovnu a zasedli ke stolku na zápraží s tím, že na přesun dovnitř je času dost, než se setmí. Obsluha byla zprvu asi trochu nervozní, což při našem vzhledu bych pochopil, ale nakonec jsme se na výběru piv dohodli a jedinou skvrnkou na kráse tak zůstal brutální smrad z kanálu u silnice. V oparu venkovský vůně jsme tak sehráli celou sérii karetní hry Černá kočka, což je pro čtyřčlennou skupinu ideální výplň pozdního odpoledne.

S podvečerem sice nezačali zpívat ptáci, ale do hospody se začali trousit myslivci. Radši jsme se přesunuli taky dovnitř, aby na nás nějaký místo ještě zbylo. Myslivci však kapacitu lokálu neohrozili, neboť měli merendu v přilehlým sále. V hospodě jsme docela příjemně povečeřeli a kolem 22h jsme se vydali hledat nocleh.

Drželi jsme se zelený značky a v naději z ní odbočili vpravo přes louku z kopce k lesíku, kde jsme tušili klidný suchý a snad i rovný místečko. Objevilo se po průchodu lesíkem krytý ze všech stran. Celkem bez dlouhýho váhání jsme zalehli a užívali si hvězdnou oblohu jako v kině. V noci nás celkem často kromě vzájemnýho chrápání budil řev, kterej jsme neprve přisoudili jelenům. Ráno však spatřili jsme na protějším svahu pastvinu, kde spokojeně přežvykovali bejci a jen z rozmaru občas některý z nich vydávali ten příšernej zvuk, něco mezi bučením a troubením. Obloha krásně modrá a sluníčko nám dovolili ještě chvíli válení a snídání ve spacáku.

Po zabalení vydali jsme se zpátky na cestu, po níž nás zelená značka vedla dále směr Střezimíř. Stoupala mírně k vrcholku s názvem Větrov, kde samozřejmě poněkud foukalo, ale krásný výhledy na svah Monínec s vrcholem Javorová skála nás na tomhle místě zadržely. Byl tady malý altánek, kde jsme poseděli a taky chvilku hráli a zpívali, když už ty nástroje s sebou vlečeme. Posléze jsme se rozhodli, že zde i pojíme. Navzdory plošnýmu zákazu jsme rozdělali oheň a připravili k usazení kastrůlku, do něhož jsme namíchali všechny naše fazolový konzervy a taky nakrájeli párky. Eintopf jsme si tedy ohřáli a samozřejmě nám pak moc chutnal. Vzhledem k větru nám ohřev moc dlouho netrval, ale jinak jsme se tady zdrželi docela dlouho.

Postupovali jsme polníma cestama až do Střezimíře, kde jsme rezignovali na hospodu někde na druhým konci. Odpočinuli jsme si na nádraží, kde zrovna nic nejezdilo, ale podařilo se nám zde v kanceláři přednosty doplnit zásoby vody. Další cesta pak vedla žlutou značkou směrem k Miličínu, prošli jsme kolem samoty Vestec a louky se najednou změnily v pole a cesta s červenou značkou už byla asfaltová. Mezi vesničkou Žibkov a Miličínem, zlákala nás k zalehnutí ještě jedna louka u silnice. vyhřívali jsme se tam skoro hodinu jak hadi.

Do Miličína jsme dorazili kolem čtvrtý odpoledne, minuli jsme restauraci U Dvou javorů, která tedy na mne osobně působila trochu moc nóblově, a zamířili do hotelu Česká Sibiř, což bohužel taky nebyla dobrá volba. Nešťastně jsme zasedli v sále restaurace, kde jsme v našem oblečení působili zřejmě nepatřičně, což nám obsluha dala přeci jen trochu najevo. Celkem otráveni jsme usoudili, že do zavíračky tady určitě nevydržíme - možná by to nevydržela ani místní obsluha. Po několika "nedorozumněních" se servírkou na téma polívka, kafe, palačinka, "nápoje u kolegy" apod. jsme se rozhodli, že prověříme možnosti sousedícího obchůdku s teráskou. Jirka osobně ověřil, že je to narozdíl od restaurace podnik s velmi vstřícnou a milou obsluhou. Naše snaha vyrovnat v restauraci účet nebyla vyslyšena po delší dobu, ale nakonec jsme podnik "na mýtince" úspěšně opustili a hned za rohem zapadli do obchůdku, kde jsme zásoby doplnili nejen o plánovaný buřty k večeři. Ochotná prodavačka nám ručně vázaný špekáčky ještě schovala do lednice a lahváče měla samozřejmě taky vychlazený.

Kuba vstříc svojí další službě vydal se k autobusu a my ostatní seděli jsme na terásce a užívali si poslední sluneční paprsky toho podvečera. Poseděli jsme asi do sedmý hodiny, kdy už měl krámek zavírat, vyzvedli si uschovaný špekáčky a vydali jsme se pryč z tohoto města. Vyšli jsme postranní ulicí severním směrem, kde jsme tušili vrchol jménem Mezivrata. Cesta nás dovedla k lesu na úpatí kopců, kde bylo čerstvě opuštěný chatkový tábořiště. Tábořistě mělo výhodu v tom, že poskytlo bezpečný ohniště uprostřed louky a taky přístřešek, kde zřejmě byly sprchy a kterej jsme využili pro suchý nocleh. Nevýhodou bylo, že louka s ohništěm byla otevřená směrem k Miličínu a náš užitkový ohýnek byl určitě viděn na míle daleko až v městečku. To nám ale nebránilo, abysme si opekli výběrový špekáčky, který jsme si k tomu účelu zakoupili. Naštěstí nás nikdo vyhodit nepřišel a jelikož v noci i trochu krápalo, byl tenhle mastňáckej kemp nakonec dobrá volba.

Ráno po snídani, kdy jsme opekli zbylý špekáčky, jsme vyrazili směr Mezivrata. Cesty lesem byly příjemný, přímo k vysílači se nám nechtělo a tak jsme se nasměrovali přes osadu Oldřichovec zpět k Heřmaničkám. Přecházení silnice I/3 jsme si opravdu užili, bylo to snad horší, než přes dálnici. Nově opravená silnice a modrá značka nás pak zavedly do vísky Smilkov a odtud přes Karasovu Lhotu až přímo k nádraží v Heřmaničkách, kde u Jirkova auta byl tento vandr ukončen. Závěrem rád konstatuji, že to byl jeden z vydařenějších vandrů, kdy vyšlo počasí, hospody a trasa byla dobře naplánována - díky Eriku :)

zapsal Vlasík
Galerie fotek Česká Sibiř 22.-24.8.2015