Zaparkovali jsme tedy v Heřmaničkách u nádraží a hned se vydali na startovní občerstvení v přilehlý hospodě. Když jsme několik nakládanejch buřtů utopili v pár půllitrech, usoudili jsme, že takhle si vandr teda nepředstavujem a spořádaně jsme vyrazili na trasu. Nasměrovali jsme se po žlutý značce k vrchu Vápenka, kterej jsme ale šikovně obešli, opustili tak žlutou a po pasáži v celkem hustým roští jsme se napojili pro změnu na zelenou značku. Po ní jsme pokračovali přes osadu Říkov až do vesničky Červený Újezd.
Přišedše do obce této překvapil nás dosti hlasitej kravál zřejmě punkovýho stylu. Zjistili jsme, že se jedná o místní kulturní centrum pod jménem Vila Valila, ale nijak zvlášť nás to nezaujalo. Na cestě již na nás čekal čtvrtej účastník Kuba, kterej splniv na výbornou svý rodinný povinosti připojil se k nám takto dodatečně. Společně vyhledali jsme místní občerstvovnu a zasedli ke stolku na zápraží s tím, že na přesun dovnitř je času dost, než se setmí. Obsluha byla zprvu asi trochu nervozní, což při našem vzhledu bych pochopil, ale nakonec jsme se na výběru piv dohodli a jedinou skvrnkou na kráse tak zůstal brutální smrad z kanálu u silnice. V oparu venkovský vůně jsme tak sehráli celou sérii karetní hry Černá kočka, což je pro čtyřčlennou skupinu ideální výplň pozdního odpoledne.
S podvečerem sice nezačali zpívat ptáci, ale do hospody se začali trousit myslivci. Radši jsme se přesunuli taky dovnitř, aby na nás nějaký místo ještě zbylo. Myslivci však kapacitu lokálu neohrozili, neboť měli merendu v přilehlým sále. V hospodě jsme docela příjemně povečeřeli a kolem 22h jsme se vydali hledat nocleh.
Drželi jsme se zelený značky a v naději z ní odbočili vpravo přes louku z kopce k lesíku, kde jsme tušili klidný suchý a snad i rovný místečko. Objevilo se po průchodu lesíkem krytý ze všech stran. Celkem bez dlouhýho váhání jsme zalehli a užívali si hvězdnou oblohu jako v kině. V noci nás celkem často kromě vzájemnýho chrápání budil řev, kterej jsme neprve přisoudili jelenům. Ráno však spatřili jsme na protějším svahu pastvinu, kde spokojeně přežvykovali bejci a jen z rozmaru občas některý z nich vydávali ten příšernej zvuk, něco mezi bučením a troubením. Obloha krásně modrá a sluníčko nám dovolili ještě chvíli válení a snídání ve spacáku.
Po zabalení vydali jsme se zpátky na cestu, po níž nás zelená značka vedla dále směr Střezimíř. Stoupala mírně k vrcholku s názvem Větrov, kde samozřejmě poněkud foukalo, ale krásný výhledy na svah Monínec s vrcholem Javorová skála nás na tomhle místě zadržely. Byl tady malý altánek, kde jsme poseděli a taky chvilku hráli a zpívali, když už ty nástroje s sebou vlečeme. Posléze jsme se rozhodli, že zde i pojíme. Navzdory plošnýmu zákazu jsme rozdělali oheň a připravili k usazení kastrůlku, do něhož jsme namíchali všechny naše fazolový konzervy a taky nakrájeli párky. Eintopf jsme si tedy ohřáli a samozřejmě nám pak moc chutnal. Vzhledem k větru nám ohřev moc dlouho netrval, ale jinak jsme se tady zdrželi docela dlouho.
Postupovali jsme polníma cestama až do Střezimíře, kde jsme rezignovali na hospodu někde na druhým konci. Odpočinuli jsme si na nádraží, kde zrovna nic nejezdilo, ale podařilo se nám zde v kanceláři přednosty doplnit zásoby vody. Další cesta pak vedla žlutou značkou směrem k Miličínu, prošli jsme kolem samoty Vestec a louky se najednou změnily v pole a cesta s červenou značkou už byla asfaltová. Mezi vesničkou Žibkov a Miličínem, zlákala nás k zalehnutí ještě jedna louka u silnice. vyhřívali jsme se tam skoro hodinu jak hadi.
Do Miličína jsme dorazili kolem čtvrtý odpoledne, minuli jsme restauraci U Dvou javorů, která tedy na mne osobně působila trochu moc nóblově, a zamířili do hotelu Česká Sibiř, což bohužel taky nebyla dobrá volba. Nešťastně jsme zasedli v sále restaurace, kde jsme v našem oblečení působili zřejmě nepatřičně, což nám obsluha dala přeci jen trochu najevo. Celkem otráveni jsme usoudili, že do zavíračky tady určitě nevydržíme - možná by to nevydržela ani místní obsluha. Po několika "nedorozumněních" se servírkou na téma polívka, kafe, palačinka, "nápoje u kolegy" apod. jsme se rozhodli, že prověříme možnosti sousedícího obchůdku s teráskou. Jirka osobně ověřil, že je to narozdíl od restaurace podnik s velmi vstřícnou a milou obsluhou. Naše snaha vyrovnat v restauraci účet nebyla vyslyšena po delší dobu, ale nakonec jsme podnik "na mýtince" úspěšně opustili a hned za rohem zapadli do obchůdku, kde jsme zásoby doplnili nejen o plánovaný buřty k večeři. Ochotná prodavačka nám ručně vázaný špekáčky ještě schovala do lednice a lahváče měla samozřejmě taky vychlazený.
Kuba vstříc svojí další službě vydal se k autobusu a my ostatní seděli jsme na terásce a užívali si poslední sluneční paprsky toho podvečera. Poseděli jsme asi do sedmý hodiny, kdy už měl krámek zavírat, vyzvedli si uschovaný špekáčky a vydali jsme se pryč z tohoto města. Vyšli jsme postranní ulicí severním směrem, kde jsme tušili vrchol jménem Mezivrata. Cesta nás dovedla k lesu na úpatí kopců, kde bylo čerstvě opuštěný chatkový tábořiště. Tábořistě mělo výhodu v tom, že poskytlo bezpečný ohniště uprostřed louky a taky přístřešek, kde zřejmě byly sprchy a kterej jsme využili pro suchý nocleh. Nevýhodou bylo, že louka s ohništěm byla otevřená směrem k Miličínu a náš užitkový ohýnek byl určitě viděn na míle daleko až v městečku. To nám ale nebránilo, abysme si opekli výběrový špekáčky, který jsme si k tomu účelu zakoupili. Naštěstí nás nikdo vyhodit nepřišel a jelikož v noci i trochu krápalo, byl tenhle mastňáckej kemp nakonec dobrá volba.
Ráno po snídani, kdy jsme opekli zbylý špekáčky, jsme vyrazili směr Mezivrata. Cesty lesem byly příjemný, přímo k vysílači se nám nechtělo a tak jsme se nasměrovali přes osadu Oldřichovec zpět k Heřmaničkám. Přecházení silnice I/3 jsme si opravdu užili, bylo to snad horší, než přes dálnici. Nově opravená silnice a modrá značka nás pak zavedly do vísky Smilkov a odtud přes Karasovu Lhotu až přímo k nádraží v Heřmaničkách, kde u Jirkova auta byl tento vandr ukončen. Závěrem rád konstatuji, že to byl jeden z vydařenějších vandrů, kdy vyšlo počasí, hospody a trasa byla dobře naplánována - díky Eriku :)
zapsal Vlasík
Žádné komentáře:
Okomentovat