Sešli jsme se tak, jak bylo zcela nedemokraticky určeno (nicméně všemi akceptováno bez výhrad) ve startovní hospodě U růžového sadu, kterážto nachází se v pravém srdci Vinohrad na náměstí Jiřího z Poděbrad. Přišed na místo startu již v 16:33 shledal jsem své druhy Honzu Kaktusáře, Honzu Mladýho a samozřejmě Erika. Právě jim padala pěna z prvních půllitrů a tak jsem si přál jeden i pro sebe. Vcukuletu doručen k mým rukám bylo mi spolu se všemi odstartovat tuhle slibnou Tour. Někteří chlapci ochutnávali ještě místní nakládaný hermelín, nicméně po vyprázdění sklenic, čímž došlo zároveň k naplnění pravdel hry, odebrali jsme se vzorně dle připravené dispozice na další stanoviště.
Tím stanovištěm č.2 byla určena hospoda U sadu (nikoliv však již růžovýho, po jeho aktuální barvě jsem už nepátral) na Škroupově náměstí. Zdejší podnik jeví se znalci velmi útulnou až kultovní putikou s interierem rádobyumělecky zaplácaným nekonečným množstvím vší nemožný veteše a to zejména na stropě. Pohled vzhůru tedy některým z nás naháněl hrůzu, co se asi tak může stát, když něco z toho bordelu upadne někomu na hlavu? Během naší návštěvy naštěstí nic neupadlo a mohli jsme se tak soustředit na nečekaně nadupaný lístek jídel, nápojů jejich variací, kombinací a dokonce snad i permutací. Naší pozornost na první pohled upoutala sekce "Teplé svačinky". Bez dlouhýho váhání jsme objednali bavorský klobásky, jehněčí klobásky, pečenej bůček a s nadšením taky sýrem nadívaný v těstíčku obalený papričky jalapeňo. Z pivní nabídky vybrali jsme místní originální nefiltrovaný ležák Sádek, což se ukázalo jako skvělá volba. Domlaskajíce nad touto vynikající svačinkou s pohledem na dno prázdnejch sklenic už už jsme se chtěli odebrat k dalšímu bodu na přísně stanovený trase, od čehož nás odradila zpráva blížícího se Michala. Nechtěli jsme mu zdrhnout a když se konečně objevil, velmi demokraticky jsme odhlasovali jednorázovou výjimku z pravidel a objednali si všichni i s Michalem ještě další rundu toho nefiltrovanýho Sádku.
Zde je vhodný zmínit, že tahle hospoda má mušle na pánskejch toaletách vybavený krásnou malou želvičkou, asi aby se páni při vyměšování zabavili a hlavně správně zamířili. Nadšenci si můžou novou želvičku za cenu jednoho piva koupit aby je nemuseli lovit z těch mušlí, což Honza Kaktusář okamžitě využil a byl tak doma určitě pochválenej, že pořád myslí na malýho Vaška. Tahle záležitost nás samozřejmě a beznadějně strhla do fekálně erotický diskuze, což je v podroušeným stavu vždycky velmi inspirativní, leč nyní za střízliva těžko ve slušnosti popisovat. Honza Kaktusář se pochlubil, že pro něj každej den manželka připravuje svačinu do práce (ostatně tyhle benefity rodinnýho soužití ocení jistě i další z nás) a vždycky mu s sebou dává ještě jabko. Dneska ale prej místo jabka obdržel banán. Jeho fantazie, která i za běžnýho provozu nerespektuje žádný hranice, se tak rozběhla naplno. Popisoval, jak si chtěl na vlastní kůži vyzkoušet kam až hluboko do krku se takovej dlouhej banán může vejít. Celkem dobře se mu podařilo vcítit se do hlavních hrdinek uměleckejch snímků na téma "hluboký hrdlo". No... téma ač obráběno ze všech směrů nebylo nijak jednoznačně uzavřeno. Raději jsme konečně zaplatili a vyrazili do dalšího kola.
V plánu cesty byla jako č.3 označena honosná restaurace Palác Akropolis ve směru Žižkov. Dočkali jsme se ale velkýho zklamání. Pivo vč. Prazdroje tady za moc nestálo, akorát že stálo docela dost. Došlo i na další dějství z vyprávění o banánu, ale opět žádný zásadní průlomový závěry. S ohledem na úroveň podniku jsme celkem rychle vyklidili pole.
Po exitu z týhle navoněný zdechliny chtěli jsme si vylepšit dojem z žižkovskýho bronxu někde jinde. Směr jsme nabrali dle plánu na další žižkovskou putiku U dvou Hrabalů, do cesty nám však zcela nečekaně vstoupila sklepní knajpa Království. S vývěsním štítem Černá Hora zvala k nahlýdnutí u čehož nezůstalo. Bleskově usazeni pozornou obsluhou ochutnali jsme bez váhání zdejší moky. Atmosféra místa několikanásobně převýšila a zahnala tak děsivej zážitek z Paláce Akropolis. Nabídnutá ochutnávka slivovice nezůstala bez odezvy, což sice mohlo ohrozit naše další putování, v tomto přátelským prostředí by však by odmítnutí bylo velmi neslušný.
Zjevně neradi a snad jen z úcty k pravidlům hry odebrali jsme se směrem k tušeným Dvěma Hrabalům. Noříce se hlouběji do žižkovských stínadel očekávali jsme další kultovní nálevnu v nadějí, že zde ulovíme něco též k snědku. Šokem by snad ani nebyl fakt, že hospoda U dvou Hrabalů je minulostí, mnohem víc nás odrovnalo to, jak místní novej podnik s názvem Hodovna vypadal. Jedná se o naprosto sterilní hospodu moderního nestylu (tohle by musel uznat i Klaus), která se tímto propadla do pověstnýho pekla ještě o mnoho příček níž než výše zdrbanej Palác Akropolis. Nicméně další štace v nedohlednu, a tak obsluha tváříc se, že za to nemůže, přinesla po jednom pivku každýmu z nás. Na tomhle místě se mě s Erikem vybavil film U konce světa, kterej právě o takový jedný Tour de Beer se zvláštním koncem (světa) pojednává. Skupinu spoluhráčů zkompletoval zde taky Martin Knaisl, kterej konečně dorazil. Kromě toho, že v nás znechucení z toho lokálu začalo vyvolávat agresivní choutky, nebylo tu nic, co by nás zadrželo v dalším postupu. Zamířili jsme teda radši k vytouženýmu cíli U vystřelenýho voka.
Než dobrali jsme se toho místa, opět nás cestou praštila přes nos jedna neplánovaná. Snad to bylo zase tím, že cítili jsme touhu zlepšit si náladu z tý minulý. Jednalo se o prostý až sprostý rozuměj skromný Hostinec u Žižky. Bez velkejch očekávání rádi jsme usedli a ocenili atmosféru rozsvícenou zde country sešnem, co se odbejval v sousedním salonku. Opět zde vyniknul propastnej rozdíl mezi hospodou dělanou srdcem a těma, co jsou jen inkasním prostředkem svýho majitele. Z tý radosti nebo taky možná už z vlčího hladu dali jsme alespoň po jednom utopenci. Tentokrát už nám vystřelený voko neunikne - nebo my jemu?
Ano, hospoda U vystřelenýho voka námi známá a opěvovaná již drahně let zpátky stojí stále na svým místě choulíc se u paty vítkovskýho kopce v ulici U božích bojovníků. Těch let, co jsme tady někdo z nás byli naposled, bych se asi nedopočítal. Zdá se, že z místa se stalo místní kulturní centrum, nebo alespoň pro některý vrstvy obyvatel. Příchozí vejda jen civí, jak to tady v týhle svobodný republice žižkovskejch lidiček žije na plný pecky. Pro nás z toho vyplynulo, že jsme si dali jedno na stojáka, neboť hospoda byla narvaná, že lidi skoro padali z voken, což ale nebylo nic překvapivýho vzhledem k probíhajícímu koncetru kapely ve stylu andrgraund kántry pank. Dneska už na tom nikoho nic moc nepřekvapí, ale ve světle všech obludnejch regulací jsme rádi, že se tady lidi můžou stále ještě bavit podle svýho gusta. Nám ale pořád chybělo trochu adrenalinu, proto rozhodnutí bylo proniknout pověstným tunelem pod vrchem Vítkov do sousedního Karlína, oblasti neméně ponuré ale o to víc industriální.
Pokud měl na začátku někdo z nás divnej pocit (někdy říkáme strach) z průchodu tajemným tunelem pro pěší, tak byl dost rychle rozptýlenej právě tím, že naše silná grupa si šla do Karlína už pro devátý pivo. Na rozdíl od nás s tím strachem tedy měli spíš problém okolo a naproti jdoucí chodci zejména pak chodky (nebo snad chodkyně?). K ničemu naštěstí neodšlo, akorát až u karlínskýho portálu bylo některejm z nás těch osum piv moc těžkejch a museli jsme tak i za cenu pohoršení okolí něco uvolnit. Naštěstí byl Karlín celkem tolerantní až pustej a zapadli jsme vzápětí do podniku s názvem Modrý beránek. Jak už bylo řečeno, tyhle rádobysnobský restaurace nejsou úplně ideální volbou do naší trasy. A přestože obsluha opravdu dělala co mohla a nebejt hluboký noci, snášela by i to modrý z nebe a třeba ještě víc, v tuhle pokročilou hodinu se tady prostě nevaří a teda ani nejí. Některý se nechali zlákat na kafíčko s mufinou, což jsme snad vzhledem k vyhladovění celý naší posádky tolerovali. Neschopnost zajistit tady kus žvance byla snad vyvažována snahou pohostit nás slivovicí. Ok, přežili jsme, akorát zas ten Honza Kaktusář začínal pod tíhou dnešního sportovního výkonu lehce umakartět.
Když se zdařilo vyprostit Honzu na chodník, byla Erikem přislíbena úplně poslední závěrečná hospoda U mrtvýho ptáka. Po pravdě opět se nejedná o čistou hospodu, přílepkem je tady diskoplac, ale v našem podroušeným stavu už uvítáme jakýkoliv rozptýlení. Hlavně nepraštit hlavou vo stůl, Honzo! Co tady ale bylo nad očekávání, to bylo konečně jídlo a konečně velmi skvělý obrovský domácí burgry s hranolkama. A tohle tedy probralo i toho Honzu, alespoň na tu chvíli, kdy jedl...
Akce tedy úspěšně završena, kladně vyhodnocena a přislíbena účast na všech dalších akcích nejméně až do skonání světa.
Díky všem.
Zapsal Vlasík
