Sraz proběhl opět jako když se slejzaj švábi na pivo, v půl šestý čekám s Honzou Kaktusářem v Dejvický sokolovně, kde nás masíruje místní pingl, abysme šli do toho jejich novýho úžasnýho polotmavýho speciálu (nebo on do nás?). Kaktusář se nechal zlomit marketingovou masáží a mezitím se dostavuje Honza od Popelky (Geuss) a v závěsu hned Erik (taky Geuss) s Jírou. No prostě začínám při tom dlouhým čekání zase na dvou půllitrech. Stav podniku se od studentskejch dob myslím moc nezměnil, celkem dobrá atmosféra a pivo ve skvělý kvalitě, skoro se ani nechce jít dál.
Další kolo se odehrává ve sklepní restauraci U Viléma na dalším rohu směr Bubeneč. Tady kdysi mívali Krušovice, pamatuju na jejich černý pivo, no dneska maj Svijany a taky to neni špatný. Zdařilo se nerozsedět a tak se celkem rychle přesouváme směr Puškinovo náměstí.
Bohužel nám však do cesty vstoupila hospoda, která zde tehdy nebyla, a protože u názvu Království piva snad nikdo nepochybuje, o co se jedná, neodoláme a usedáme v dalším sklípku. Nabídka se skládá z několika pivních speciálů, z nichž volím Zkouřenou čarodějnici, která dělá čest svýmu jménu. Je zkouřená až mi z toho černá jazyk. Zde se k výpravě připojuje Tibor a ještě nováček Lukáš. Honza Popelka si tady prosadí jednu rundu na oslavu jejich čerstvýho Ludvíka, takže úroda je taky celkem slušná.
K Puškinovu náměstí vede Raisova ulice, což nás s Kaktusářem vyprovokovalo k hledání zvonku naší tehdejší spolužačky na dveřích domu č.9. Empiricky jsme ověřili, že dotyčnej zvonek se štítkem DeMartini je stále na svým místě i po dvaceti letech a Kaktusář se dokonce odhodlal zazvonit. Vzhledem k jeho stavu jsem ale nepovažoval za nutný účastnit se konverzace s maminkou Hanky "Kobry" a prchnul jsem za zbytkem výpravy do nejbližší restaurace Na Urale. Tahle hospoda se teda hodně vylepšila a museli jsme ochutnat i něco víc než jenom ty věčný utopence. Bohužel však s narůstajícím objemem piva začal Kaktusář už lehce umakartět, ale nakonec se zvednul a další přesun zvládnul.
Možná mu pomohlo, že ten následující přesun byl trochu delší. Ulicema Verdunská a Terronská jsme dospěli ke kultovní hospodě U Pětníka. Opět se jedná o podnik na velmi vysoký úrovni, prostě tady už není moc co zlepšovat a všechno je úžasný (hlavně když někteří máme už 5-7 krasohledů :).
Nicméně konstatuju, že Dejvice na to jak jsou docela malý, mají velmi vysokou koncentraci hospod a my bysme rádi tenhle večer ještě nějaký prověřili. Vydáváme se na hlavní třídu Jugoslávských partyzánů, kde však přichází zklamání, neboť hospoda U Švejka, která též mnohokrát posloužila jako útočiště pro zdeptaný studenty, zavírá prostě ve 22 hodin - jestli tohle není předzvěst nějaký nový bruselský buzerace.
Záchranou zdá se býti na protější straně ulice restaurace U Topolů, kterou tedy z dřívějška neznám. Přestože z tváří personálu lze vyčíst, že hodina zavírací je zde taktéž na spadnutí, nechávají nás sednout a objednat (a taky hned zaplatit). Normálně bych to považoval za docela vstřícný gesto, ale fakt je, že tohle poslední společný pivo se úplně nepovedlo. Zejména Erik byl velmi znechucen obsahem svojí sklenice. No co se dá dělat není každej den posvícení a došlo na rychlý loučení těch, který se cejtili povinný stihnout poslední metro. Zbyli jsme s Kaktusářem a Tiborem jen tři.
Tibor jako místní patriot navrhnul přesun do baru U kraba, kterej nachází se přímo v ulici Dejvická. Jednalo se ale už jenom o symbolickou tečku za tím naším příběhem. Kaktusář už zumakartěl definitivně a nezbylo než se vydat cestou k domovu.
Dejvice hodnotím jako velmi vlídnou část města, kde o útulný hospody není nouze. Sice bysme s Kaktusářem rádi zaslzeli v hospodě Na Podbabské, kde ještě v devadesátejch nosila půllitry šnečím tempem naše oblíbená "mrtvola poháněná větrem", ale časy se mění, dnes je tam pizzeria Grosetto, takže arrivederci a presto.
Díky všem za účast a zase někdy příště.
Zapsal Vlasík.
