a) Meteorologickou situací (která by se již téměř dala nazvat tradiční)
b) Faktem, že letním vandrem vprostřed pracovního týdne většina boys z mailing listu nebyla nadšena.
Dorazil jsem z práce a přivítal mne rozzářený vnouček Martin a taky Vlasýk s výrazem č.5 (milý, srdečný, jen lehce znechucený životem). Radost mu neudělal ani fakt, že vyhrál lehce soutěž o nejlépe sbalenou usárnu, ani prokazatelná skutečnost, že venku momentálně jen lehce mží.
Prohlédli jsme na netu situaci na meteorologickém radaru – celé to vypadalo, že magnet na dešťové mraky je uložen někde na soutoku Sázavy a Blanice, zbytek Čech a Moravy tonul v odpoledním slunci… Zvážili jsme situaci a dali dešti půl hodiny, maximálně hodinu. Za tu dobu jsme stačili vyplenit mladým ledničku i chlebovku a rozdělit se o nezbytnou proprietu – místo deštníků – o čepice. Vlasýkovi nebyla modrá dost dobrá, tak vyfasoval černou ryvolovku.
Pak jsme již vyrazili v houstnoucím dešti notorickou (pardon – notoricky známou) cestou do Ledečka – nádraží. Cesta nám dobře ubíhala, inu těšili jsme se na hospodu u nádraží…
BYLA ZAVŘENÁ – bylo úterý – a nádražní hospody přece běžně mají od pondělí do čtvrtka zavíračku (následovala krátká debata nad tím, zda někdy vůbec v Čechách byl kapitalismus...) Omrkli jsme jízdní řád a vyrazili ve stále vydatném dešti do Ledečka – vesnice. Zde jsme se chystali zajít do tradiční hospody pana Nováka, jenže jsem si vzpomněl, že dlužím za odvoz fekálií a nemám u sebe zrovna volných dvanáct stovek… Takže jsme šli do Alexu, kde jsem tušil haldu veselých vodáků a zejména ztepilých vodaček z místního vodáckého tábořiště. Tábořiště bylo prázdné a hospoda vypadala nevábně. Ale to nic, šlo se nám dobře, tak jsme to obrátili proti proudu na Rataje. Na Kuchelníku je přece taky tábořiště a slušně tam vařili…
Kuchelník byl zcela bez známek života, jen voda, bičovaná proudy deště, si to pádila přes jez.
Udělali jsme bleskovou válečnou poradu a rozhodli se pro cestu na Rataje- rozcestí. Jednak se nám nechtělo šlapat nahoru na ratajské náměstí, jednak tam je přece na tábořišti u Břečků taky dobrý stánek… no – a kdyby byl náhodou zavřený, pojede vláček proti proudu řeky, naším směrem…
BYL ZAVŘENÝ a déšť neustával. Za chvilku jsme proto seděli ve vlaku a povídali si s bodrým štíplístkem. Po pár kilometrech jízdy jsme vystoupili v legendami opředeném Soběšíně, před kterým jsme všichni tři (ano, i zaměstnanec drah tisknul nos k zamženému okénku a vyhlížel světýlko hospody u Pudilů) vyhlíželi a komentovali, zda svítí hospoda. Svítila. Došli jsme k ní, déšť se zmírnil a za chvíli byl zmírněn i náš hlad a žízeň – bylo to tam parádní!
Dvojitý utopenec a družstvo piv nás uvedly do stavu trampské blaženosti, tím spíš, když nás vlídný personál lákal ku dalším /kulinárním/ orgiím, které jsme moudře odložili na zítra.
Když se začaly v knajpě dávat židle na stůl, zaplatili jsme a vyrazili vlhkou nocí do tmy, směr Mazourov. Cestou jsme vyhlíželi osamělé chatařky, zaměstnankyně opuštěných letních táborů atd. Svítili jsme si baterkami – Vlasýkovou čelovkou a mou speciální pro přežití / nabíjení na kličku, které speciálním vysokofrekvenčním zvukem upozorňuje mj. zvěř, že jdeme…
Po třech kilometrech proti proudu hučící Sázavy jsme dorazili na horní louku pod Mazourem, kde jsme- mimo jiné i vlivem informací z pozemkového katastru – zabivakovali.
Před kapkami deště nás k úkrytu vybídl rozložitý dub, jehož větvi jsme užili k zavěšení celty.
Brzy jsme již leželi ve spacácích a dívali se na temné nebe, směrem k tušeným milionům hvězd.
Ráno jsme se probudili a chvilku nepršelo. Vlasýk složil základní verše k vandrovní písni:
Chceš se toulat kolem Sázavy
Sedět v saku tě už v práci nebaví.
A Erik postupně dobudoval další pokračování:
Kapky deště – brodit blátem – vůbec nevadí
Ráno smýváš rosu z kapradí
V hospodě Ti rádi poradí… (pokračování bylo složeno později)
V poetické náladě jsme posnídali ve stylu „všechno všem“, sbalili a s pohledem na slunce, které již bylo rozzářené za mraky, jsme vyrazili zpět k Soběšínu. Začalo pršet.
Nevadí, při kecání a sběru hub u cesty stojících nám to uběhlo a za chvíli jsme seděli u kiosku u řeky v Soběšíně (provozován majiteli hospody u Pudilů). Pivo a káva, podávaná se slanými tyčinkami nás naladily stejně dobře jako slunce, které rezolutně rozhrnulo mraky a začalo nás pálit svými paprsky… Pohoda.
Pohoda pokračovala – přesunuli jsme se do lokálu u Pudilů, kde jsme zkoumali rozsáhlý jídelní lístek. Vláďa nakonec dal místní specialitu – domácí burger-king s hranolky, já chtěl původně jít na jistotu a dát standardní prasečí řízek, jenže jsem byl ukecán na řízek kančí s bramborem. Jídlo bylo vzácně lepší, než pivo! Po obědě jsme radostně vyrazili slunečním dnem vzhůru od řeky ze Soběšína na silnici ku Šternberku. Cestou sběr ovoce z obtěžkaných stromů a povídání o čundrech minulých i budoucích.
Nad Šternberkem přešli státní silnici a vyrazili polní cestou k lesu a dolů do údolí potoka. Zde Vlasýk naplánoval cestu – cross, což byla především diretissima lesem a la Kidův Island (stromy jak tráva, když na ně sme šáhli...) Ale asi po půl hodině lození jsme byli na horní louce, směrem k Malovidům. Po zabláceném strništi jsme pak došli k cestě s červenou turistickou značkou od Šternberka na Malovidy.
Jenže čundrákovi široké a jasné cesty nesvědčí a my tedy značku opustili a dali se nejistou chůzí čerstvou oranicí směrem nad řeku, na skály. Po čtvrthodině chůze skutečně dorazili na skály s vyhlídkou na řeku a Vrábov. Krása. Pak jsme na popud jednoho člena výpravy opustili standardní cestu a slezli prudkým svahem mezi skalami dolů k pěšině nad tratí. Bylo to dost zajímavé, půda nám ujížděla pod nohama - a my s ní. A na pěšině ležely popadané stromy, které se jen obtížně překonávaly… Nicméně nás cesta brzy dovedla k zastávce Malovidy a u ní mile lokalizované hospody v rekreačním středisku. Zasedli jsme a velmi milá servírka nás mile obsloužila.
U druhého piva jsme začali řešit další cestu. Původně navrhovaný brod řekou se Vláďovi příliš nelíbil – a ani Erik na tom posléze netrval. Rozhodli jsme se pro cestu po pravém břehu na Rataje. Erik si hrál s netem a koukal na radar – nejprve to vypadalo, že nikde ani mráček – když jsme ale obrazovku refrešli, opět se potvrdil magnet na déšť na soutoku Blanice a Sázavy, tedy přímo u nás. Jeho existence byla empiricky ověřena – slunce zašlo a brzy začalo opět pršet.
K Ratajům se dalo jít dvěma cestami. Po cestě přes ves Malovidy, nebo po trati. Protože nebyla shoda, jakou zvolit, házel Vlasýk desetikorunou (Erikovou). Padla nám cesta do kopce přes ves. Když jsme zaplatili, rozloučili se s oběma servírkami a zbytkem hospody včetně psa, vyrazili jsme nikým nevolenou cestou po trati (aspoň je to rovina…) Po dvou kilometrech klouzání po mokrých pražcích a pokecu na téma „aspekty chůze po trati“ jsme došli na zastávku Iváň. Tady jsme trať radostně opustili a dali se k silnici Malovidy – Rataje. Cestou jsme si jako přirozený další postupný cíl dali Rataje – náměstí - místní skvělou hospodu (název si nepamatuji). A do té hospody jsme za houstnoucího deště po cca 4 km chůze dorazili.
Občerstvení stálo za to, někteří dali i dva chody, jiní laškovali s mobilem. Déšť příliš neustával, tak se v naší hlavě začal rodit plán na odsun autem. Za tím účelem kontaktováni Jakub s Dandou, zda by se cestou z Prahy nestavili v Ledečku – vsi. Jenže, když jsme pak zaplatili v hospodě a stáli v drobném mrholení na ratajské návsi, Vlasýk o dalším postupu cesty rozhodl neotřele: Na můj dotaz, zda tedy jdeme do Ledečka, odpověděl: „No, jasně, ty máš ty svoje bebínka…“ Takže jsme odvoz odvolali a vydali se na pochod smrti přes železniční most, kolem Chajdy Dlouhána a přes les na Čeřenice.
Domů jsme dorazili po necelé hodině, převlékli promočené hadry, vzali kytary a odjeli do Klubu U Vorla, kde jsme stylově, cca 3 hodinami hraní, náš super čundr zakončili.
Statistika: první den cca 12 km, druhý den cca 23 km, tedy minimálně 35 km za 24 hodin.
Kdo zůstal doma, může jen litovat. A na podzimním vandru by neměl chybět. Ať už meteorologický radar ukáže cokoli…
Zapsal: Erik
Galerie fotek: Letní čundr - Na břehu řeky Sázavy po třistatřiatřicáté... 27.-28.8.2013