Sešli jsme se tedy kolem půl osmý na smícháči v celkem běžný sestavě: Vlasík, Erik, Jíra a Kuba. Vzhledem k předpovědi, která slibovala noční mrazy kolem -10°C a přes den taky nic moc teplo, jsem nečekal zázraky. Omluvenka dorazila od původně přihlášenýho Honzy Popelky, kterej z tý zimy zřejmě někde ztratil střevíčky. Ale souhlasím, že je lepší střízlivě zhodnotit svoje možnosti než pak někde zdechnout v mraze a sněhu, žejo? Ostatní nedrsní už pouze reagovali mailem v podobným smyslu jako výše zmíněnej Olda, nebo se naopak tvářili, že v jiným termínu by to bez problému dali (samořejmě s prstem v nose).
Vlak přistaven k 3.nástupišti překvapil hlavně tím, že ještě v předchozím týdnu odjížděl z hlaváku, ale v případě společnosti České dráhy to zas tak zásadní překvapení nebylo. Zásadní nebylo ani to, že vlečňák, kde jsme se usadili, netopil. Průvodčí se přišel několikrát omluvit a nabízel nám přesun do motoráku, kde snad topení mělo fungovat, ale rozhodli jsme, že chlad ve voze využijeme k teoretický přípravě na mnohem horší podmínky, který nás čekaly v zimní přírodě.
Naše obvyklá karetní kratochvíle v počtu čtyř hráčů nemohla bejt jiná než "černá kočka". Hra je to samozřejmě hodně strategická, takže k radosti ostatních jsem absolutní prohry osobně dosáhl v pohodě ještě před přistáním v Písku. Nečekal bych ani, že na tomto nádraží v dosahu okresního města bude snad nějaká nádražní knajpa. Chlapci pod vedením Erika však trvali na tom, že je nezbytně nutný se před turistickým výkonem soustředit v teplý hospodě. Jejich názor jsem nesdílel hlavně proto, že hodinový zdržení hned před začátkem pochodu jsme si vzhledem k ambicioznímu plánu úplně nemohli dovolit.
Pochod však směřoval stejně směrem k centru města, kde po průzkumu liduprázdnýho náměstí shledali jsme pajzlík s názvem V koutě, což odpovídalo jeho lokaci. Uvnitř jsme si určitě neslibovali nic mimořádnýho, takže naše choutky plně uspokojila čerstvě připravená česnečka, která by snad i vola porazila. Ovšem časový zpoždění jsme pochopitelně nabrali, ačkoliv souhlasím s Erikem, že smyslem akce určitě není do puntíku dodržet přesnej plán a honit se kuli tomu jak ty nadmutý zvířata.
Další trasa už mířila po červený značce ven z města směr vrch Jarník, do mrazu, do lesů no a hlavně samozřejmě do kopců. Koneckonců pod názvem "Písecký hory" by snad nikdo žádný roviny nehledal. Zpočátku stoupala cesta snad trochu nesměle, ale postupně po odbočení na modrou značku její zábrany padly a my funěli v kopci jak hroši v bahně. Erik s Jírou nám drobně zaostali, snad z nějaký přirozený potřeby, takže s Kubou jsme zdolali první stoupání a octli se na místě, který se velmi případně nazývá "vyhlídka píseckejch lesníků", neboť z místa toho není vidět nic jinýho než stromy, kvůli kterejm už není vidět ani ten les, za nímž snad bejvala kdysi nějaká vyhlídka na město Písek.
Během čekání na pomalejší polovinu skupiny jsme s Kubou už váhali, zda vůbec pokračovali naším směrem, ale nakonec i zbylí dva funící hroši k týhle nevyhlídce dorazili. Opět zmocnila se mě drobná nervozita související s rychlostí našeho postupu v porovnání s dýlkou trasy před náma. Obratem po dohodě s ostatními odebrali jsme Erikovi futrál s kytarou v naději, že to na rychlost jeho postupu bude mít výrazně pozitivní vliv. Jako jeho šerpové jsme se poctivě o nástroj střídali až do konce putování.
Vrchol Jarník byl už blizoučko, co by velbloud dopliv. Pod rozhlednou jsme velmi skromně posvačili a pokračovali ve směru Nový rybník a rozcestí Malá brašna opět zas po červený značce. Cesta už vedla z kopce dolů a přestože to byla místy jen pěšinka, šlo se už krásně. Erik nebyl zpomalovanej svojí kytarou a sluníčko se pomalu dralo skrz mraky. Od rozcestí Malá brašna jsou cesty už pěkně široký, rovný a taky protažený, takže náš postup se výrazně zrychlil. Sluníčko se konečně prokousalo a během pozdního odpoledne se úplně vyjasnilo. Prošli jsme přes Novodvorskou a Paseckou křižovatku až k rozcestí U Luňáka, kde jsme se znova drobně občerstvili.
Kousek dál jsme pak odbočili směrem k hlavní silnici, kterou jsme překročili v sedle mezi Pasekama a Albrechticema, a po krátký zastávce jsme postupovali dál směr Vysoký Kamýk. Postupně jsme vrchol obešli po žlutý a zelený značce a během stmívání jsme se vydali na sestup do osady Všeteče, kterou Erik po mnoha neúspěšnejch pokusech konečně přejmenoval na Pantha Rei (Vše teče). Závěr cesty už byl opět ve znamení hlubokýho sněhu, kterým jsme se brodili potmě směrem k prvním samotám.
Naše kroky neomylně směřovaly k restauraci U pštrosa, kde nás však celkem překvapily zamčený dveře. Škoda, že mě p.Černý předem ujistil, že v sobotu mají otevřeno. Bohužel jen do 15h, zatímco už bylo kolem šestý večer. Velká klika a naše záchrana však spočívala v protějším výčepu v bývalý škole s názvem Horácká hospůdka. Pan majitel zde byl velmi vstřícnej a přestože běžně k jídlu nic nemá, nakrájel pro nás kus salámu. Zpočátku se zde strhla hlasitá diskuze (nikoliv hádka), kolik kilometrů jsme to už vlastně ušli. Zatímco Erikův Runtastic ukazoval snad až 23km, podle mapy by to mohlo bejt max 22km, to zas není takovej rozdíl, ne? Jeden z místních se chechtal, že z Písku je to ani ne 18km, ale nakonec přiznal, že po silnici. Kuba mezitím reportoval do centrály myslím 21km, takže Erik konfrontován zpětně z centrály byl obratem v podezření, že si kilometry vydatně přidává.
Celá situace však byla bezpředmětná, neboť do Neznašova, kterej byl stanovenej jako cílová stanice, nám stále chybělo 5km. Stav mužstva a zejména morálka nejstaršího (rozumněj nejmoudřejšího) člena však byly velmi neuspokojivý. Jeho nožičky už nechtěly o dalším šlapání ani naznačovat. Všechna do tý chvíle plodná diskuze se pak už jen stočila k tématu, jak získat na ten poslední úsek jakejkoliv dopravní prostředek. Zkoušel jsem tedy obvolat kámoše z Neznašova. Petr Sládek už samozřejmě seděl v hospodě a v opilosti mi hulákal do telefonu, že určitě musíme přijet a zahrát a že nám posílá taxíka.
Taxík skutečně během 15min přijel a v Neznašově jsme byli za pár dalších minut. Hospoda nás přivítala celkem nadšeně, a ačkoliv jsme předem žádnou velkou akci neplánovali, zůstali jsme dlouho a vydatně jsme celou hospodu rozezpívali. Snad aby Erik zamaskoval měkkost naší party šneků během nedokončenýho pochodu, trval na noclehu v naší hrubostavbě, přestože Olda měl samozřejmě nabídku luxusního ubytování v jeho domě. Erik se teda vydal k noclehu sám a pokřtil tak naší budoucí ložnici v patře. My tři ostatní jsme Oldovou nabídkou nepohrdli, ostatně ani můj zdravotní stav by jinou možnost nepřipustil. Noc tak byla klidná a ráno nijak zvlášť těžký.
Pohostinnost Oldy s Věrou dosáhla vrcholu během snídaně. Ještě jsem klukům udělal exkurzi v novostavbě a následně nám Martin nabídl odvoz autem opět směr Kamýk, což opět významně zkrátilo naší nedělní cestu tentokrát na vlak do Protivína. Z rozcestí pod Kamýkem šlapali jsme směr Zelendárky, kterýma jsme prokličkovali až do města. Počasí zas bylo hodně slunečný a Erik samozřejmě profitoval opět z nosičů svojí kytary. Celá nedělní trasa mohla dosáhnout max 10km.
V Protivíně na náměstí jsme zakotvili v restauraci, která příjemně překvapila kvalitou jídla a vstřícností obsluhy. Že by se přece jen i tady v Čechách něco změnilo? Návrat do reality nastal pochopitelně opět na nádraží. Vlak přijel na čas a natlačili jsme se snadno do kupé k jedný mladý pani, co právě diskutovala s průvodčím, jaktože ten vlak končí najednou na smíchově a ne na hlaváku, jako obvykle. Marná konverzace dovedla průvodčího opět k závěru, že ve společnosti Český dráhy je možný vlastně cokoliv (tím snad nemyslel neomezený možnosti) a cesta ku Praze se nám krátila opět i díky černý kočce, která pro mě línýho dopadla jako obvykle k obveselení ostatních.
Na Smíchovským nádraží už nás pobavilo jen pár zoufalců, který se na peróně ptali, jak se dostanou na hlavák.... Poděkovali jsme si za dobře zvládnutou akci, pochválili jsme si svoje (chabý) turistický výkony a vyjádřili naději, že se zas někdy někam společně vydáme.
Zapsal Vlasík.
