Vzhledem k našemu zocelení na několika předchozích vandrech, rozhodli jsme se užít si v lůně přírody tentokrát skoro tři dny, čímž myslím teda hlavně dvě noci. Naše trojice se tedy sešla v čeřenický haciendě kolem čtvrtý odpoledne a zvolna jsme začali balit.
Kolem pátý jsme už šlapali směrem k nádraží. Tentokrát ale nikoliv k nádraží Ledečko, rozhodli jsme se totiž pro nástup na vlak rovnou ve stanici Rataje nad Sázavou. Cesta je to zpočátku stejná, kolem rozcestí U modřínu až k obrázku, ale pak jsme se stočili k chatový kolonii, minuli jsme Dlouhánovu chatičku a sešoupli se ze svahu na pěšinku, která nás převedla přes železniční most až do ratajský zastávky.
Tady nás příjemně překvapil otevřenej bufet a to by bylo velký rouhání toho hned nevyužít. Společnost nám tady dělala partička vodáků, kterejm jsme teda mohli mládí a energii závidět. Jeden z kluků spatřiv naše hudební nástroje nás hned vyzval, abysme zahráli. Měli jsme s sebou kytaru a mandolínu a nenechali se dlouho pobízet. Naše písničky z dob minulejch asi moc neznali, ale nálada tady byla skvělá.
Dočkali jsme se motoráčku, kterej nás měl přepravit někam do horního Posázaví, nejlíp až do Zruče. Hned po nástupu stali jsme se terčem pozornosti další mladistvý skupinky, která zase chtěla abysme záhráli. Vagónek byl celkem plnej spíš výletníků s dětma než místních obyvatel a tak se nám ho podařilo docela rozezpívat. Ve skvělý náladě jsme ve Zruči vystoupili a rozhodli se najít nějakou stejně příjemnou hospodu.
Chvíli jsme váhali, zda vlízt do restaurace U rybníka, ale nakonec jsme vzali zavděk zřejmě útulnější hospodou garážovýho typu, se kterejma máme ale celkem dobrou zkušenost. Vydrželi jsme do zavíračky a pak se vydali hledat nocleh.
Cesta nocí byla teda dost dlouhá, šli jsme ze Zruče po červený značce směr Pohled a dlouho dlouho nic. Při průchodu lesním porostem jsme už mysleli, že máme vyhráno, ale terén to byl dost neschůdnej, takže nic, Za osadou Horka nad Sázavou cesta vedla pořád podle trati ale okolo jen samý pole. Pokusili jsme se neúspěšně o průlom do lesa u jedný samoty, ale zadařilo se až napotřetí. Našli jsme suchý borový lesík na návrší. Stromy měly ideální rozestupy a na zemi docela sucho a čisto. Natáhli jsme teda plachtu a uložili se k odpočinku.
Noc byla teplá a ani žádnej déšť si nedovolil narušit naší pohodu. Přišlo ráno svěží a čistý jako korálek. Jako obvykle jsme si ranní až skoro dopolední pohodu vychutnali na maximum včetně bohatý snídaně (jí se, co kdo vzal) a horkýho čaje. Nejbližší vlak ze zastávky Laziště směr Stvořidla jsme vygůglili na 10:23 hodin, takže spousta času na komfortní sbalení našeho bivaku.
K zastávce vlaku jsme dorazili s hodinovou rezervou, Cesta k trati byla osvěžena snad jen traktoristou, kterej rozstřikoval na přilehlým poli hnojivo (no samozřejmě hnojivo přírodní). Nicméně během našeho průchodu svůj postřik ohleduplně přerušil, čímž nám tedy umožnil projít bez následků.
Na venkovský až romantický vlakový zastávce jsme se vyhřívali na sluníčku a s pomocí našich hudebních nástrojů jsme si i trošku zazpívali. Zjistili jsme taky, že jsme mohli jet o hodinu dřív aspoň do Ledče nad Sázavou, ale co, tak krásnej den jsme si nemohli nechat ničím otrávit. Vláček motoráček pohltil nás přesně ve zmíněnejch 10:23, zůstali jsme sedět v chodbičce v sousedství WC, který samozřejmě okamžitě obsadil Erik (teda nejen obsadil, ale ihned taky náležitě pokryl). Do zastávky Stvořidla dospěli jsme přesně v 11:02. Naše další kroky pochopitelně vedly neomylně k osvěžovně u místního tábořiště, o níž se zmínila i jedna spolucestující z vlaku. Zmíněná paní zde ochotně obsluhovala, neváhali jsme teda s objednávkou oblíbenejch klobás, Jíra dal dokonce gulášek a pak taky několik piv a kafí pro nás všechny.
Asi bysme dost rádi zůstali v tomhle pohostiným místě, ale čundr je čundr. Příkladně osvěženi zvedli jsme se a vydali se po žlutý značce směr přírodní park Melechov. Prošedše malebnou vískou Dobrovítova Lhota stoupali jsme výše až k odbočce, která nás směrovala k nedaleké zřícenině tvrze Melechov. Romantický místo s několika rozpadlými zdmi bývalé tvrze nás uchvátilo, kdo měl foťák nebo chytrej mobil, tak ho umačkal, no kam se hrabou Japonci před orlojem. Konečně uspokojeni počali jsme opravdu stoupat k vrcholu.
Zde však cesta lemována množstvím hub, který tedy já jsem odmítal sbírat. Jíra s Erikem se však do sběru pustili s vervou. Na mý četný dotazy, co s tim jako budou vlastně dělat, reagoval Erik celkem nedůtklivě, že přeci v nejbližší vesnici mu část hub jeho oblíbená vdova (slečna, dcera, paňmáma, vnučka, snacha, manželka - doplň si jakoukoliv osobu ženskýho pohlaví) ochotně smění za ostatní ingredyjence do pravý český smaženice (snad teda vajíčko, cibule, sádlo a sůl). A na tu smažku že se teda už moc teší. Upozornil jsem ho hned tady na drobnej omyl spočívající v tom, že všechny osoby ženskýho pohlaví (a asi nejen ženskýho) maj touhle dobou hub asi plný zuby (a asi nejen zuby), takže očekávaná směna jeví se mi jako málo pravděpodobná.No, mohl bych k tomu zmínit ještě svojí starou historku z Novohradskejch hor, kde jsem se během dávnýho vandru nasbíravše taky kila hřibů snažil o něco podobnýho - v jedný vesnici jsme pak zabouchali na jednu chalupu a panímáma se za břicho popadala, když jsme jí nabídli tak úžasnou směnu. Samozřejmě měla svejch vlastních hub víc něž my, ale nakonec vajíčko dala a ani nic nechtěla. Prostě ekonomická teorie nabídky a poptávky je neúprosná, nakonec ale člověk může zkusit aspoň v lidech vzbudit soucit. To na tom našem venkově pořád ještě celkem funguje.
Chlapci však nic nedbajíce plnili oba svoje pytlíky až k prasknutí. Erika se ještě pokoušel znervóznit kolemjdoucí sportovec značkující běžeckou trasu pro triatlon, kterej komentoval houbařský úspěchy sdělením, že snad hřib kovář (největší chlouba našich sběračů) by moh bejt dokonce zákonem chráněnej. Erik však neochvějně trval na tom, že žádný jedlý houby chráněný nejsou, nu což, takto dospěli jsme na vrchol Melechov, kóta 715 metrů nad mořem neboli nejvyšší vrchol okresu Havlíčkův Brod.
Celkem nic kromě obvyklý kamenný pyramidy nás tady neoslovilo, pokračovali jsme tentokrát pro změnu dolů směrem k obci Rejčkov. Sešli jsme ze značený cesty a navštivili bludnej balvan s názvem Čertův kámen. Cestou necestou pronásledovaný opět lavinama hub, který už chatrný pytlíky obou sběračů nechtěly pobrat, dorazili jsme do vesničky Rejčkov, která jevila se téměř jako na konci světa. Místní hospoda spojená s krámem nabídla venkovní posezení, kde nad půllitry rozjímalo několik místních obyvatel. Jejich reakce na nabídku směny hub za vejce byla v souladu s mým očekáváním nevalná, ale dle mýho očekávání vesničani chtějíce ukázat svojí pohostinnost nabízeli nám zuboženým houbařům vejce zdarma. Akorát bysme museli k tý jejich chalupě kus cesty zpátky. Takže nakonec posloužila místní smíšenka obsluhovaná stejnou paní jako ten výčep. Kluci zakoupili vejce, cibuli a vyškemrali si i nějakou sůl (asi nad zlato). Nenápadně jsem je upozornil, že kromě surovin budou pro přípravu tý houbový lahůdky potřebovat i nějakou nádobu. Docela necitlivě prohlásili, že máme přece můj ešuš a jestli chci taky ochutnat, tak si přece dám říct. No, co bych od nich taky mohl čekat, nakonec u nás nejen při placení platí: jeden za všechny, všichni na jednoho.
Osvěženi několika pivy a lehnou svačinkou, doplnili jsme zásoby vody a zakoupili ještě nějaký sušenky. Naše pouť směřovala po klidný silničce přes obec Dobrá Voda Lipnická s několika vyhlídkami na hrad Lipnice nad Sázavou.
Až za vsí Loukov objevili jsme pozdně gotickej venkovskej kostelíček zasvěcenej sv.Markétě obkrouženej hřbitůvkem a zídkou a zacvakali několika spouštěmi foťáků. Zde odbočili jsme ze silnice a vydali se přes zřejmě bejvalej mlejn hlídanej urputným arogantním pražákem, jehož rekreační idylku jsme snad až tolik neporušili, do protějšího zalesněnýho kopce. Nahoře hledali jsme už konečně vhodný místo k noclehu. Nakonec Erik našel na druhým konci lesa krásnou loučku docela ukrytou pohledům obyvatel protější obce.
Rozhodli jsme se tentokrát pro bytelnější přístřešek z obou plachet v očekávání zhoršení meteorologický situace během nastávající noci. Malý ohniště posloužilo přípravě houbový smaženice, což oba sběrači proměněný na mlsný kuchaře zvládli na tři hvězdičky (ze tří možnejch). Škoda, že jsem jim teda musel zapůjčit ten ešus, kterej už nikdo další neměl. Taky jsem vyšel vstříc houbový pochoutce se sádlem ze svý vepřový konzervy, ale sádla v konzervě nakonec zas tak moc nebylo. Smažka vyšla dobře a ešus byl nakonec taky docela umytej, i když zvenčí samozřejmě úplně černej, což by snad pravýho trampa nerozhodilo, ale ne tak docela mě. Po náročným ale hezkým dni usnul jsem prej jako první.
Další ráno teda už slunečný a svěží rozhodně nebylo. V noci přišla očekávaná fronta, začalo pršet, naštěstí jen drobně, ale vydatně. Naší pohodu to nemohlo narušit, takže v klidu proběhl ranní čaj i snídaně do spacáku. Počasí nám neotrávilo ani balení věcí a tak jsme celkem hladce vystartovali na další putování.
Naší další zastávkou byla vesnička s názvem Dolní město. Na rovinu - od města i když jen Dolního bych opravdu čekal víc. Náladu nám nepatrně zvedla jen prodejna smíšenýho zboží, kde jsme dali po jednom lahváči. Jíra jistě tajně doufal, že tato obec nabídne i hospůdku, což je samozřejmě v případě naléhavý potřeby vždy příjemnější - bohužel. Opustili jsme tuhle ospalou díru a cestou kolem hřbitova, jehož zeď Jírovi k úlevě nakonec dobře posloužila, jsme se vydali k řece Sázavě.
Posléze v dešti naše skupinka doputovala až k zastávce Mrzkovice. Odtud pokračovali jsme opět vláčkem s tím, že naší nadějí byla vždy otevřená a vlídná hospoda U Pudilů v Soběšíně. Jaký bylo naše zklamání, když na dveřích knajpy uzřeli jsme cár papíru s textem: Dnes otevřeno od 17h. Naštěstí jsme v tom nebyli sami. Zklamanejch lidí, který šli s náma od nádraží, bylo o trochu víc, což majitele nakonec obměkčilo a hospu otevřel ihned. Nechtěli jsme radši moc rejpat a dali jsme si jednotný menu, který ale přišlo velmi k chuti.
Naše putování zakončili jsme etapou Soběšín - Rataje a pěšky zpět do Čeřenic. Díky za další fajn vandr do posázavský přírody s fajn lidma. Už teď se těšim na ten následující.
Zapsal Vlasík.
Žádné komentáře:
Okomentovat