Jarní čundr - den 2. Podluhy, Felbabka, Lochovice 22.-23.3.2014

Po rozdělení vandrácký party ta naše odhodlanější část zamířila přes údolí do vísky s opět inspirujícím názvem Mrtník. Zde jsme další směr konzultovali s místními znalci. Jednalo se o starší manželský pár, který zde zřejmě plní roli hlídky na hranici obce. Bez toho, že bysme sebemíň projevili nějakou nejistotu ohledně naší trasy, paní přes plot rozhodně vyštěkla: "Kam dete?" S ohledem na naše slušný vychování, zkonzultovali jsme s nima naše cestovní plány. Ochotný pan manžel nám další cestu popsal do nejmenších podrobností a naše zdvořilá reakce nám snad z jejich strany zajistila i povolení k průchodu a pobytu v týhle oblasti. Některý profese jsou lidem prostě zažraný hluboko pod kůží i dlouho po odchodu do důchodu.

Cesta nás vedla dle popisu z údolí stoupáním, kde jsme pak za horizontem tušili Novinský rybník, hájovnu a poté i obec Podluhy. Polní cesta kolem rybníka pak za hájovnou zamířila do lesa, kde už bylo možný uvažovat o hledání pohodlnýho místečka k noclehu. Konstatovali jsme, že s tím nebude problém a rozhodli se vyhledat hospodu na večerní posezení ve vsi Podluhy. Cestou přes vesnici padli jsme u jedné vilky na hospodu provozovanou v garáži. Moje námitky, že to nebude nic moc, byly vyslyšeny a vydali jsme se ještě dál do nitra obce. Na návsi jsme potkali nějaký místní obyvatele a dozvěděli jsme se tak, že právě dnes večer se v sále místní hospody koná rybářskej ples. Nevím, jestli jsme působili opravdu tak bezdomovecky, ale ten ochotný občan konstatoval, že by nás tam nepustili. Tím nás teda vlastně vrátil do náruče toho garážovýho klubu.

Ukázalo se však, že moje obavy o úroveň tohoto parkovacího místa na druhým konci dvorku jsou lichý. Přestože při vstupu do garáže to vypadalo, že lezem spíš do kadeřnickýho salónu, kde právě upravovaly se hlavy dvou rybářek zřejmě mířících na ten jejich hoch candrbál, tak posezení zde bylo velmi útulný a obsluha domácky vstřícná. V placatý telce bylo nám shlídnout dokonce i dramatickou etudu ze stadionu v Ostravě, kde snad měli sehrát utkání nejzavilejší nepřátelé v lize (nebo vlizu?) Sparta a Baník. Během zápasu (fotbalistů i fanoušků) jsme zas mastili maskovaný karty. V počtu čtyři vandráci jsme tedy neodolali karetní hře Černá kočka a zde je dlužno uvést, že Erik skutečně vítězil.

Když na Bazalech dolítaly sedačky, dělbuchy a pak skončil i ten fotbal, zkoukli jsme ještě nějakej hokej, ale protože se tam kromě pár vyraženejch zubů nedělo nic, tak vlastně nevím, kdo s kým hrál. Před desátou zmizela z lokálu místní omladina a zůstali jsme docela sami. Přestože oba majitelé pán a paní byli stále velmi ochotný, cítili jsme, že už bude nutný vyhledat někde venku nocleh.

Majitel se nás opatrně zeptal, kde asi budeme spát. Pochopili jsme, že v situaci, kdy venku již opět docela prší to zní docela soucitně, nicméně nabídka suchýho místa někde ve stodole otevřeně nepadla. Odpověděli jsme teda, že v lese. Pán nám alespoň pomohl v tom, že nás ze zahrady vypustil zadní brankou přímo do lesa a napověděl, že pěšinka nás dovede na příjemný čistý místo v mlází. Měl pravdu, po pár minutách chůze jsme už mezi stromy napínali bivakovací plachty, takže jsme ani moc nepromokli. Noc byla sice deštivá ale nikoliv chladná, byli jsme na sebe namáčklý pod plachtou a užili jsme si vzájemný chrápání jako obvykle.

Ráno pořád pršelo a vůbec se nám nechtělo vstávat a balit. Vlastně pod plachtou bylo sucho a docela útulno, uvařili jsme si na liháči čaj, pak ještě kafe a ověřili jsme probuzením Dlouhána v Praze, jaký jsou možnosti vlaků pro zpáteční přesun. Kolem půl jedenáctý jsme konečně rozhodli, že válení ve spacáku už bylo dost, a celkem hladce jsme všechno sbalili. Erik si z mýho rezervního provázku vyrobil náhradní tkaničku do boty, ale moc nadšenej z toho nebyl. V drobnějším dešti jsme se vydali zpátky k vesnici v naději, že třeba ta hlavní hospoda už bude otevřená. Marně. Hospodu jsme objevili snadno, ale zřejmě byla včerejší tancovačka tak náročná, že zde nebyly žádný známky možnýho zpřístupnění tohoto podniku pro zmoklý trempíře. Mapka na návsi nás navnadila na hospodu u Floriana v sousední díře zvaný Felbabka. Vydali jsme se tam polní cestou a lesem asi tři kilometry po modrý značce. Marně. Přestože otevírací doba na dveřích slibovala lecos, realita byla krutá: beznadějně zavřeno. Hospoda měla krytou dřevěnou verandu, kterou jsme aspoň využili k přípravě a konzumaci improvizovanýho oběda. Erik nám k tomu dokonce zahrál asi tři písničky na kytaru, kterou už musel vláčet sám, potom co včera odpoledne propustil ze služby svýho nosiče Kubu.

S vědomím, že do Lochovic po žlutý je to max. sedum kilometrů, jsme rezignovali na plánovanej přechod Plešivce a vydali se po značce směr vrch Ostrý. Vrchol tento skýtal zajímavou podívanou na zřejmě bývalý celkem roszáhlý opevněný hradiště s dvěma liniema valů a příkopů a na samým vrcholu dokonce s pokusem nějakejch nadšenců napodobit z větví a stromů hradby. Pokračování cesty vedlo už pomalu dolů do údolí Litavky sevřený právě mezi vrchy Ostrý a Plešivec a cestou jsme navštívili ještě něco jako kemp asi nějaký trempský osady. Na hlavní silnici v údolí s náma žlutá značka chvíli hrála na schovávanou, ale pochopili jsme, že musíme po silnici zpátky až k mostu přes Litavku a pak po druhým břehu. Zcela nesmyslně jsme se žlutý značky drželi jak klíšťata na psím břiše, což teda kladu za vinu hlavně sobě. Cestou do Lochovic jsme tak v dešti nachodili zbytečný dva až tři kilometry, jelikož značka kličkovala jakoby tam ani nechtěla. Kromě toho, že jsme mohli tuhle dobu strávit někde v teple a suchu v hospodě, tak nám taky o pár minut ujel ještě dřívější přímej vlak na Prahu.

Poté, co jsme konečně dospěli k nádraží a shlídli, že tady není ani hospoda a čekárna vlastně taky ne, konstatovali jsme, že se zde rozhodně nezdržíme dýl, než je nezbytně nutný a nasedli jsme do přistavenýho motoráčku. Vláček nás povozil hodinku po vedlejší trati a doručil do stanice Zadní Třebaň, kde už za pár minut přistála moderní souprava Elefant. Na smíchovským nádraží v Praze jsme se tak ocitli celkem hladce kolem pátý a úspěšný vandr jsme zakončili posledním utopencem a pivem opět v nádražní hospodě.

Díky tedy všem účastníkům za jarní vandr, kterej jsem si hezky užil.

Zapsal Vlasík

Galerie fotek 22.-23.3.2014

Jarní čundr - den 1. Chl(a)oupky + Ptákov = Mrtník 22.-23.3.2014

V sobotu se podařilo téměř celé posádce shromáždit na Smíchovském nádraží, kde došlo k zajištění cestovních dokladů a především k napravení tak zásadního nedostatku, jakým byla absence křížovky proti trudnomyslnosti. Po letmé kontrole bylo zřejmé, že neobsahuje anglický výraz pro „jachty“, proto bylo rozhodnuto, že zakoupená křížovka je vhodná i pro zkušené borce našeho formátu. Krátce před odjezdem jsem, vzhledem k omezenému rozsahu mojí účasti, byl jmenován nosičem (Erikovy kytary). Jelikož mě během cesty nikdo z účastníků neoslovoval „Varle“, ani nikdo nenavrhoval sníst psy, nepovažoval jsem tento úděl za katastrofu. Na úvod zajistil rozptýlení Honza (krycí jméno Mladej), který vlak málem nestihl, ale nakonec doběhl včas a jeho Hanka si tak mohla užívat samotu a klidný víkend, tak typický pro čerstvou matku dvou dětí.

Výchozím bodem vlastního čundru byly Jince. Naše akční skupina vyrazila směrem do nedalekého vojenského prostoru. Velice brzy nám došlo, že zdejší oblast se vyznačuje neobvyklou koncentrací kuriózních místopisných názvů. Naše cesta vedla z Jinců kolem vrchu Vystrkov a procházeli jsme obcí Chaloupky (název jsme si interně zkrášlili vynecháním písmene „A“), jejíž část Chaloupky Ptákov, s odbočkou na Kleštěnice, patřila k našim nejoblíbenějším místům na trase. Že se hned kousek dál na trase vyskytoval Mrtník, už dovedlo celkový dojem k dokonalosti.

Po prvních pěti minutách cesty se začali někteří účastníci ovíjet okolo nedaleké hospody, která naštěstí ještě nebyla otevřena (její návštěva by měla nejspíš drastický dopad na další vývoj akce). Celá výprava vyrazila směrem na zříceninu hradu Valdek, přičemž nám náš vrozený orientační smysl s nepodstatnou pomocí GPS a mapy, dovolil občasné napřímení trasy hvozdem či strání. K prvnímu zastavení byl zvolen malebný prostor jako stvořený pro vychutnání prvních dávek proviantu – a bylo co vychutnávat. Luděk poslal delikátní smaženou slaninu, Vlasýk přispěl bezkonkurenčně vysušeným loveckým salámem.  Zvednutí všech 12 půlek ze země pak bylo zas o něco náročnější. Během cesty na další checkpoint jsme se věnovali vědeckému bádání (tehdy poznal světlo světa výraz „orální orba“), luštění křížovky (správcem křížovky byl tentokrát Honza Dlouhán), nebo hodnocení Vlasýkova šikovně zabaleného zavazadla, díky němuž by Vláďa za soumraku mohl připomínat Ferdu Mravence. Další zastavení nás čekalo u nádrže s poetickým názvem Velký rybník. Zatímco Vláďa se vytasil se svým novým křesadlem, se kterým opravdu rozdělal oheň, Honza (Mladej) beze slova shodil výstroj i oblečení a vstoupil do ledové rybniční vody, aby si zaplaval. Když jsme zvažovali, zda by někdo z nás byl ochoten jít zachraňovat tonoucího (touhu také si zaplavat totiž nikdo z nás s Honzou nesdílel), jiní z účastníků začali připravovat svojí konzervovanou stravu. Zprvu panovaly obavy, zda jsou rok prošlé potraviny bezpečné, ale když šel Erik ohřívat svoje fazole s expirací roku 2008, ostatní strava se rázem jevila jako zcela neškodná. Naštěstí se neobjevilo mnoho jedinců, kteří by byli ochotni tuto konzervu sníst, takže jsme se z akce všichni vrátili bez vážnějších zdravotních potíží. Budoucím účastníkům následujících čundrů to však nemusí být líto, Erik se pochlubil, že ještě pár takových dobrých ročníků doma má.

Cesta pokračovala přes Valdek (s malou fotografickou a relaxační zastávkou) až do obce Chaloupky, kde jsme si v místní hospůdce dali pozdní oběd. Hospůdka byla sice celkem zakouřená, ale podle ostatních účastníků čundru byla kvalita čepovaného piva vysoká, a navíc v místě nebylo tolik z čeho vybírat, takže jsme raději neměli moc vysoké nároky. Jídelní lístek se sice držel Polreichova pravidla, že v jednoduchosti je síla, ale stejně tak to platilo i o servírovaném jídle, ke kterému by jistě zmíněný kuchař prohlásil pár nehezkých slov. Ačkoliv se strava svou jednoduchostí blížila produktům mnohých školních jídelen, cena tomu odpovídala a invenci kuchař nahradil pečlivostí, takže jídlo bylo s ohledem na cenu velmi slušné. Po jídle se Vlasýk pochlubil s další částí své sestavy pro přežití, tedy s balíčkem karet. Ty byly specifické tím, že rubová strana byla maskovaná, takže se nabízela otázka, jak by zajistily majiteli přežití, kdyby je nedokázal najít. Maskování přitom bylo natolik dokonalé, že jsme chvílemi neměli s čím hrát. Zasvětili jsme Honzu Dlouhána do whistu, za což se nám odměnil tím, že nás skoro všechny porazil. Když se čas nachýlil, vyrazili jsme přes Ch(a)loupky Ptákov směrem na Komárov. Křížovka již byla vyluštěna, Vlasýk našel všechny kešky, všechny prošlé fazole byly snědené, nebo vyhozené a výpravě chyběla už jen jedna nesplněná povinnost – večerní hospoda. Její splnění jsme se již s Honzou Dlouhánem rozhodli přenechat zbytku týmu a vydali jsme se na cestu domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny a tak vůbec. Zbytek týmu (Honza, Luděk, Vlasýk a Erik již se svou kytarou a bez nosiče) pokračoval nadále směrem na Mrtník. Co se dělo od Mrtníku dále již nejsem schopen fundovaně popsat a zbytek cesty dvoučlenné skupiny odpadlíků (Honza Dlouhán a já) by byl pro čtenáře natolik nezáživný, že zde zápis končím a přeji čtenářům příjemné počtení o druhé části cesty.

Zapsal Jakub

Galerie fotek: Jarní čundr - den 1. Chl(a)oupky + Ptákov = Mrtník 22.-23.3.2014