vzpomínky Mladého Honzy
2. února 2014
Jako nejmladší účastník vandru jsem byl nedemokraticky vybrán, abych se zhostil sepsání kroniky druhé části našeho putování. Nebudu tedy chodit kolem horké kaše a pustím se do toho. S místy, kterými jsme procházeli, se mi nepojí žádné nostalgické vzpomínky, zůstanu proto nanejvýš stručný a zmíním drobné příhody, které mi utkvěly v paměti. A že se nejedná jen o paměť krátkodobou, dokládá přesvědčivě časový odstup, s jakým kroniku svěřuji klávesnici.
16. listopadu 2013, večer
S Luďkem a Dlouhánem jsme se rozloučili v hospodě U Šimků v Kňovicích a zůstali jsme jen tři, tak akorát do mariáše. Ještě se nám nechtělo ven do chladu a tmy, a tak jsme si chvíle nad půllitry nepříliš kvalitního piva hodlali ukrátit nějakou hrou. Jak se ale ukázalo, oblíbené karetní hry nepřipadaly v úvahu, jelikož nikdo z nás pěti s sebou nevzal balíček karet. Luděk nám naštěstí ještě na odchodu zapůjčil svých šest hracích kostek; následující půlhodinu nás tedy zabavila hra v kostky. Za to jsme právem sklidili posměch od místních štamgastů. Já ani Vlasýk jsme se příliš neorientovali v té záplavě figur – malý kříž, velký hrozen, malý hrozen, velký kříž – no řekněte, kdo se v tom má vyznat – a Erik nad námi s přehledem vyhrál. Nezachránil to ani můj kdysi dávno absolvovaný základní kurz pravděpodobnostního počtu. Čas kvapil, venku již byla úplná tma, a nám nezbylo, než se vydat zpět na tábořiště. Posilněni, slovy Vlasýka, několika „zdechlými“ pivy, klopýtali jsme ve tmě zpátky po proudu Mastníka. Zlatý hřeb večera, přechod úzké lávky dělící nás od tábořiště, se povedl na výbornou. Důkladná příprava lávky za denního světla i nácvik přechodu se vyplatily. Po dosažení druhého břehu jsme ještě lávku rozebrali a zapůjčené trámky poodnesli kus stranou, aby je snad nevzala případná vyšší voda. Konečný úklid jsme nechali na ráno.
Na tábořišti jsme hned odložili batohy, rozdělali oheň a sehnali pruty na opékání buřtů. Zbytek večera jsme strávili v teple plápolajícího ohně, za doprovodu Erikovy mandolíny a zpěvu trampských písní. Do spacáků jsme ulehli docela brzy, ještě před půlnocí, nasyceni a v dobré náladě. Ačkoliv jsem měl spacák dále od ohniště, ráno jsem i já ocenil, že Erik s Vlasýkem v noci neváhali občas opustit své lože a udržovali oheň až do rána.
neděle, 17. listopadu 2013
Jinak všední trampské ráno poznamenaly tři drobné příhody. Vlasýk si chtěl dopřát do žaludku teplou snídani, vložil tedy plechovku s fazolemi do kraje ohniště. Nestačil ji však včas z ohně vyndat – plechovka poslušna přírodních zákonů nezklamala a explodovala. Většina jejího obsahu tak byla nenávratně ztracena v ohni. O další povyražení se postaral Erik a jeho tuba zubní pasty Colgate. Některé pasty, a tahle byla jednou z nich, jsou vybaveny praktickým víčkem, které se nemusí šroubovat, ale jde s vynaložením nevelké síly odklopit. Erik si ovšem svoji pastu uložil kamsi pod polštář, kde byla tuba vystavena většímu tlaku – a pasta nezklamala – víčko se odklopilo a obsah pasty potřísnil několik kusů oblečení. Ve třetí příhodě jsem nebyl jen divákem, ale hlavním aktérem. Měl jsem rozsoudit, zda se čerstvý skrojek z Erikova bochníku hostivařského chleba chuťově vyrovná Vlasýkovu krajíci hostivařského chleba balenému v igelitovém obalu. Naslepo jsem oba ochutnal – a nezklamal jsem – Erikův chléb mi chutnal více.
Po bohaté snídani jsme zabalili batohy a usárny, poklidili tábořiště, vrátili zpět na místo trámky použité ke stavbě lávky a chystali se vyrazit na nedlouhou cestu směr Sedlčany. Ještě jsme si ale všimli, že se ve svahu naproti tábořišti skví luxusní dřevěná kadibudka. Nakonec jsme neodolali a všichni ji postupně využili.
Z tábořiště na pravém břehu Mastníku jsme přes pamětníky vzpomínaný tankodrom zamířili do Osečan. Naše naděje na brzkou svačinu v hospodě na náměstí se ukázaly jako liché, podnik otevíral až za hodinu. Také pokus podojit osečanskou kravku, geocache GC4356Y, skončil neúspěchem. Ten nám však záhy vynahradila keška GC2R96Y na břehu Mastníku. Pokračovali jsme podél vody; po připojení Sestrouňského potoku značka přešla na levý břeh a cesta v korytu poničeném povodněmi se na čas stala docela neschůdnou. V osadě Na Chalupách jsme usedli na lavičky, posvačili z tenčících se zásob – i z původní hromady Hančiných řízků se dojedly poslední, a pozdravili se s místním sedlákem, který hnal krávy přes mostek kamsi ke Zberazi. Na posledním kilometru před Sedlčany naše smysly podráždila čistička odpadních vod a motokrosový nadšenec s diagnózou, který při příjezdu na místní dráhu charakteristicky vytáčel motor svého stroje. Po příchodu do centra jsme rychle zkontrolovali jízdní řády zpátečních spojů a jali se hledat místo, kde bychom se naobědvali. Hospoda Vyšehrad, kterou znalecky doporučil Erik, byla v neděli bohužel zavřená, poctili jsme tedy návštěvou restauraci U Krčína na náměstí, kde jsme příjemně strávili čas do odjezdu autobusu.
Mylně jsme se domnívali, že autobus na Prahu v Sedlčanech začíná a snadno najdeme místa k sezení. K naší nelibosti autobus přijel již téměř plný, a nakonec jsme byli rádi, že jsme našli místo na střední plošině, která byla také plná – ledabyle pohozených zavazadel. Erik s Vlasýkem si sedli na schody u dveří. Já zůstal stát a zachoval si dobrý rozhled. Na plošinu nastoupila také pěkná mladá slečna a chlapec, který celou cestu hrál jakousi hru na tabletu – dle mé interpretace to byla sestra s bratrem – každopádně sedící vandrovníky obšťastnila tím, že na ně několikrát během neklidné jízdy téměř spadla. Po příjezdu Na Knížecí jsme se už jen rozloučili a rozešli se do svých domovů.
Zapsal Mladej Honza
Galerie fotek: Mastník v čase listopadu 16.-17.11.2013
